ECLI:CZ:US:2016:4.US.3454.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3454/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Ing. Dalibora Bartoše, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem ul. Malá 967, 252 62 Horoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2016 č. j. Nc 668/2016-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2016, se na Ústavní soud obrátil Ing. Dalibor Bartoš (dále jen "stěžovatel nebo "žalobce"). Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jím napadá usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2016 č. j. Nc 668/2016-163, jímž tento soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu v Domažlicích, JUDr. Kateřiny Martincové v průběhu řízení vedeném Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 4/2016 o zaplacení částky 500 000,- Kč, v němž stěžovatel vystupuje v procesním postavení žalobce.
V napadeném usnesení spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2016 č. j. Nc 668/2016-163 nevyhověl stěžovatelově námitce podjatosti soudkyně okresního soudu JUDr. Kateřiny Martincové a nevyloučil ji z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. 7 C 4/2016 s odůvodněním, že stěžovatelem uváděné důvody pro vyloučení jmenované soudkyně spočívají v okolnostech, mající původ v postupu soudkyně v průběhu řízení o projednávané věci a v jejích rozhodnutích v jiných věcech. Právě takové důvody (uvedené v ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř.) však (samy o sobě) nemohou být podkladem pro rozhodnutí o podjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Podle názoru krajského soudu nelze u vyřizující soudkyně shledat ani negativní poměr k žalobci, jestliže mu byla uložena pořádková pokuta, která byla k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016 č. j. 56 Co 208/2016-99 zrušena.
Stěžovatel ve svém návrhu rekapituluje dosavadní průběh dosud nepravomocně skončeného řízení vedeného před Okresním soudem v Domažlicích, v němž se po žalované Mgr. Daniele Bartošové (dále jen "žalovaná") domáhá zaplacení částky 500 000,- Kč s příslušenstvím, přičemž namítá, že jmenovaná soudkyně prý v předmětném řízení preferuje zájmy žalované a připouští otázky, které nejsou podle jeho názoru v souladu s předmětem řízení. Za důvod podjatosti této soudkyně stěžovatel považuje i skutečnost, že rozhodovala i ve sporu o vypořádání společného jmění manželů týchž účastníků řízení, přičemž prý i v tomto řízení byl její postup a rozhodování plný rozporů a zjevné "animozity vůči žalobci".
K prokázání svých tvrzení stěžovatel odkazuje na obsah protokolů, jak ve věci sp. zn. 7 C 4/2016, tak i ve věci vypořádání společného jmění manželů, vedené stejným soudem pod sp. zn. 7 C 9/2013.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká údajnou formálnost a "neobjektivnost" odůvodnění napadeného usnesení, v němž se tento soud, podle jeho názoru, nezabýval všemi namítanými souvislostmi a "spokojil se" s vyjádřením soudkyně JUDr. Kateřiny Martincové.
III.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo. (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i na nyní projednávanou věc.
Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné soudní orgány vypořádat v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost výše jmenované soudkyně okresního soudu či možnost obrátit se na nadřízený soud s odvoláním proti rozhodnutí ve věci samé zůstává stěžovateli zachována i nadále. Není též vyloučeno, že napadená soudkyně bude dále postupovat v souladu s představami stěžovatele.
V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Krajského soudu v Plzni považovat za konečné rozhodnutí ve věci samé. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců.
Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaný návrh je proto nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj