ECLI:CZ:US:2016:4.US.349.15.1
sp. zn. IV. ÚS 349/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva A., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 478/2014-83 ze dne 6. listopadu 2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 159 C 112/2012-35 ze dne 18. listopadu 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 159 C 112/2012-35 ze dne 18. 11. 2013 byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobkyni Květě Lahutové (dále jen "vedlejší účastnice") částku 16 156 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 9 640 Kč (výrok II). Ohledně částky 2 573 Kč okresní soud z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok I).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 478/2014-83 ze dne 6. 11. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se co do částky 4 780 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II). Ve zbytku, tzn. co do částky 11 376 Kč s příslušenstvím, krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV).
Předmětem sporu před obecnými soudy byl nárok vedlejší účastnice na vydání přeplatku ve výši 18 729 Kč, který jí v roce 2011 vznikl na úhradách plateb za služby spojené s užíváním družstevního bytu. Stěžovatel, jehož byla vedlejší účastnice členem, vystavěl svou procesní obranu na tvrzení, že pohledávka vedlejší účastnice co do částky 14 656 Kč zanikla započtením, k němuž došlo na základě rozhodnutí představenstva ze dne 30. 7. 2012, proti kterému se vedlejší účastnice neodvolala a které vycházelo z usnesení členské schůze ze dne 7. 6. 2012 a 16. 9. 2010, na nichž byla vedlejší účastnice přítomna. Krajský soud posoudil věc po právní stránce tak, že rozhodnutí představenstva stěžovatele představovalo jednostranný právní úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek. Jelikož se však stěžovateli v řízení před obecnými soudy zdařilo prokázat existenci pohledávky vůči vedlejší účastnici pouze v rozsahu 4 780 Kč, mohlo k zániku pohledávek započtením dojít pouze v této výši. Krajský soud odmítl argument stěžovatele, že pokud se vedlejší účastnice proti rozhodnutí představenstva neodvolala ke členské schůzi, nemůže oprávněnost částky uvedené v rozhodnutí představenstva zpochybňovat. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel má v tomto ohledu stejné postavení jako každý jiný věřitel, a pokud požaduje zaplacení určité částky, byť formou zápočtu, je povinen prokázat oprávněnost svého nároku. Dle názoru krajského soudu nelze přijmout myšlenku, že dluh vedlejší účastnice existuje jen proto, že se na něm usneslo představenstvo družstva a vedlejší účastnice proti tomuto rozhodnutí nebrojila na členské schůzi. Krajský soud po přezkoumání rozhodnutí představenstva dospěl k závěru, že stěžovatel neoprávněně vyúčtoval vedlejší účastnici jednak 4 platby po 1 900 Kč za příspěvek do fondu oprav a dále penále ve výši 2 276 Kč. Z hlediska plateb do fondu oprav považoval krajský soud za rozhodné, že vedlejší účastnice přestala být ke dni 1. 2. 2012 nájemkyní družstevního bytu a tedy nebyla od tohoto data povinna příspěvek do fondu hradit. Povinnost plateb pro nebydlící členy byla zavedena teprve usnesením členské schůze konané dne 7. 6. 2012. Penále považoval pak krajský soud za neurčité, neboť nebylo zřejmé, co je tímto pojmem přesně míněno a za jakou dobu je penále požadováno.
Stěžovatel napadl rozsudky krajského a okresního soudu ústavní stížností, v níž setrval na právním názoru, který uplatnil již v předchozím průběhu řízení, a to že vedlejší účastnice nebyla oprávněna rozporovat, resp. obecné soudy nebyly oprávněny přezkoumávat výši pohledávky deklarované v rozhodnutí představenstva ze dne 30. 7. 2012. Stěžovatel zdůraznil, že předmětné rozhodnutí představenstva bylo přijato v souladu s platnými stanovami a na základě usnesení členské schůze družstva ze dne 16. 9. 2010 a 7. 6. 2012. Vedlejší účastnice nepodala proti těmto usnesením námitky, resp. se v zákonem stanovených lhůtách nedomáhala prohlášení jejich neplatnosti, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Za těchto okolností, kdy sám člen družstva zůstal pasivní, nepříslušelo dle názoru stěžovatele obecným soudům do vnitřní rozhodovací činnosti družstva zasahovat. Stěžovatel uvedl, že povinnost hradit příspěvek do fondu oprav ve výši 1 900 Kč byla založena usnesením členské schůze ze dne 16. 9. 2010 pro všechny členy družstva bez rozdílu. Jestliže krajský soud ve svém rozsudku dospěl k opačnému závěru, tzn. že na nebydlícího člena se povinnost hradit příspěvek do fondu oprav nevztahovala, tak fakticky posuzoval platnost usnesení členské schůze ze dne 16. 9. 2010, a to aniž by vedlejší účastnice proti tomuto usnesení brojila zákonem, resp. stanovami určeným způsobem. Ohledně penále pak stěžovatel odkázal na ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. b) stanov družstva, v nichž byl tento institut vymezen, a vyjádřil přesvědčení, že považoval-li krajský soud vyúčtované penále za neurčité, měl jej poučit dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel připomněl, že vedlejší účastnice se mohla proti rozhodnutí představenstva odvolat ke členské schůzi; jestliže namísto toho podala žalobu na vrácení přeplatku, zbavila ostatní členy družstva možnosti posoudit, zda bylo rozhodnutí představenstva platné a zda má být přeplatek náležející vedlejší účastnici započten proti jejímu závazku vůči družstvu. Výklad přijatý obecnými soudy, že každé rozhodnutí představenstva je samostatně soudně přezkoumatelné, činí úpravu rozhodovacího procesu ve stanovách zcela zbytečnou a vede dle stěžovatele k absurdnímu závěru, že členská schůze jakožto nejvyšší orgán družstva je z rozhodovacího procesu vyloučena. Přestože zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, upravoval možnost odvolání k členské schůzi pouze v případě rozhodování o vyloučení člena družstva, v souladu se soukromoprávní zásadou "co není zakázáno, je dovoleno", bylo možno ve stanovách vztáhnout tento postup i na jiná rozhodnutí představenstva družstva či jiných orgánů. Stěžovatel uzavřel, že na něj nelze pohlížet jako na běžného věřitele, nýbrž je třeba brát v potaz, že se jedná o bytové družstvo, které je oprávněno stanovovat svým členům svými rozhodnutími povinnosti dle zákona a stanov, což se stalo i v tomto případě.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí okresního i krajského soudu jako celek (en bloc), přestože tato obsahovala i výroky pro něj příznivé (výrok II rozsudku krajského soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, jakož i výrok rozsudku okresního soudu o částečném zastavení řízení). Z odůvodnění ústavní stížnosti bylo nicméně jednoznačně patrné, že stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv toliko ve výrocích, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice, Ústavní soud se proto dále ústavní stížností zabýval pouze v tomto rozsahu. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku okresního a krajského soudu by byl nucen odmítnout ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poté, co Ústavní soud naříkaná rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu stížnostního návrhu tvořil nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně rozsahu, v němž tyto byly oprávněny přezkoumávat rozhodnutí představenstva stěžovatele ze dne 30. 7. 2012, potažmo se způsobem, jakým tyto hodnotily obsah předmětného rozhodnutí a jemu předcházející usnesení členské schůze.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl odlišný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Stejně tak není Ústavní soud povolán ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem, jakož i procesní obranou stěžovatele, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k tomu, že bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval argumenty, které užíval po celý předchozí průběh řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud stanovy stěžovatele opravňují představenstvo k započtení přeplatku za úhrady služeb souvisejících s užíváním bytu, nelze z toho v žádném případě vyvodit, že by představenstvo mohlo autoritativně a v zásadě libovolně určovat výši závazku, proti němuž má být přeplatek započten. Rozhodnutí představenstva ze dne 30. 7. 2012 je proto jednoznačně nutno hodnotit toliko jako projev vůle družstva směřující k jednostrannému započtení pohledávky, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími tak, jak byly popsány v napadených rozhodnutích. Skutečnost, že stanovy družstva proti rozhodnutí představenstva připouští možnost odvolání k členské schůzi, je v této souvislosti zcela irelevantní. Totožný charakter, tzn. projev vůle směřující k započtení, by mělo i případné "odvolací" usnesení členské schůze. Bylo proto zcela na uvážení vedlejší účastnice, zda se bude proti započtení pohledávky bránit cestou žaloby nebo zda se nejdříve pokusí deklarovanou vůli stěžovatele zvrátit odvoláním k členské schůzi.
Ohledně jednotlivých plateb do fondu oprav je pak nutno podotknout, že se ze strany krajského soudu nejednalo o přezkoumávání platnosti usnesení členské schůze ze dne 16. 9. 2010, nýbrž o jeho interpretaci, a to v tom smyslu, zda zakládá či nezakládá povinnosti i tzv. nebydlícím členům. K takové úvaze byl krajský soud plně oprávněn, přičemž skutečnost, že se stěžovatel s jeho vývody neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Obdobné platí i ve vztahu k hodnocení určitosti či neurčitosti účtovaného penále. Jelikož krajský soud své závěry, jak již bylo konstatováno výše, dostatečně odůvodnil, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Žádné pochybení nezjistil Ústavní soud ani v rovině procesní, když o nedostatečnosti svých tvrzení byl stěžovatel poučen dle §118a o. s. ř. již v řízení před soudem prvního stupně.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do základních práv stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu