ECLI:CZ:US:2016:4.US.3504.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3504/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem Jihovýchodní I. 1619/15, 141 00 Praha 4 - Spořilov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016 č. j. 29 Co 297/2016-836, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4, 2) Městského úřadu Kolín - Oddělení sociálně právní ochrany dětí a 3) L. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2016, splňující požadavky §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatelka v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze.
Ústavní soud je nejprve nucen konstatovat, že obsah ústavní stížnosti je v rozporu s jejím petitem, který je pro Ústavní soud závazný. Na straně jedné totiž stěžovatelka na str. 3 pod bodem II, ve druhém odstavci ústavní stížnosti tvrdí, že "tato ústavní stížnost se týká třetího rozhodnutí MS Praha a nesměřuje proti verdiktu soudu, ale proti nenařízenému jednání,...", na druhé straně na téže straně návrhu pod bodem III ve čtvrtém odstavci uvádí, že "proti usnesení MS Praha č. j. 29 Co 297/2016-836 ze dne 11. 8. 2016 ... podávám v zákonné lhůtě tuto ústavní stížnost".
Podle názoru stěžovatelky napadené rozhodnutí porušuje její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na to, aby její věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Namítá rovněž porušení článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stanovícího, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a porušení článku 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány; státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něj odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření).
Stěžovatelka navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka zaslala dodatečně Ústavnímu soudu ještě další listiny jako "přílohy do spisu"; Ústavní soud se jimi nemohl zabývat, neboť nebyly předmětem posouzení ze strany obou obecných soudů a nebyly zaslány prostřednictvím jí zmocněné advokátky v řízení před Ústavním soudem.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatelka je matkou nezletilých synů A. a F. V.; otcem dětí je L. V.
Ve věci péče o nezletilé děti probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 71/2007 od roku 2006 řízení, v němž je rozhodováno o několika návrzích obou rodičů na úpravu styku s dětmi a na stanovení výživného. V průběhu řízení, které je ze strany rodičů vedeno velmi úporně, jsou matkou opakovaně vznášeny námitky podjatosti soudce a je namítán údajně vadný postup opatrovníka - orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD").
O návrhu matky na změnu opatrovníka nezletilých dětí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 7. 2016 č. j. 0 P 71/2007-771 tak, že zprostil Městskou část Praha 11 funkce kolizního opatrovníka nezletilých (výrok I) a jmenoval oběma nezletilým jako opatrovníka v řízení Městský úřad Kolín (výrok II).
Obvodní soud pro Prahu 4 svoje rozhodnutí odůvodnil jednak opakovanými stížnostmi matky nezletilých dětí na dosavadního opatrovníka, který podle jejího názoru dostatečně nehájí zájmy nezletilých dětí, jednak skutečností, že nezletilé dětí změnily svůj pobyt a nadále pobývají na adrese matky - X., tj. v obvodu Městského úřadu Kolín.
Otec nezletilých se změnou opatrovníka nesouhlasil a proti shora uvedenému usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2016 podal odvolání.
Městský soud v Praze k odvolání otce usnesením ze dne 11. 8. 2016 č. j. 29 Co 297/2016-836 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, neboť vycházel ze zjištění, že je nutné reagovat na fakt, že se nezletilé děti spolu s matkou přestěhovaly do nového bydliště. Odvolací soud odůvodnění soudu prvního stupně doplnil tak, že mimo vyhroceného negativního postoje matky k dosavadnímu opatrovníku neshledal žádnou skutečnost, která by dosavadního opatrovníka (Městskou část Praha 11) v již zahájeném řízení o úpravě styku "diskvalifikovala".
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje několik námitek. Zdůrazňuje délku probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilé děti, v níž se jedná o návrhu na stanovení výživného a úpravu styku nezletilých dětí s otcem, které v podstatě (s kratší přetržkou) probíhá již od roku 2006.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší také četné námitky proti postupu kolizního opatrovníka - Městské části Praha 11 a zdůrazňuje, že je opakovaně uplatňovala již od roku 2013; to má být potvrzováno též šetřením Veřejné ochránkyně práv, která údajně zjistila v postupu OSPOD šest pochybení. Stěžovatelka zmiňuje, že v této věci je již vedena jedna ústavní stížnost, a to pod sp. zn. II. ÚS 1308/15; k jejím námitkám podjatosti soudce se pak vztahuje druhá ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 359/16. I obě výše označené ústavní stížnosti prý souvisejí s údajným odmítáním soudů uznat pochybení OSPOD Prahy 11 ve výkonu funkce opatrovníka nezletilých dětí stěžovatelky.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před soudy obou stupňů jsou porušovány procesní předpisy a procesní práva stěžovatelky a obou nezletilých dětí.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že před rozhodnutím nenařídil jednání, i když o takový postup oba soudy žádala, aby v tomto jednání mohla k důkazu předložit zprávu Veřejné ochránkyně práv. Oba obecné soudy tak prý odmítají uznat závěry šetření Veřejné ochránkyně práv či se s ním jen seznámit; v odůvodnění svých rozhodnutí prý obecné soudy dávají "vinu" za vleklý spor nikoli zjevným pochybením OSPOD Prahy 11, ale stěžovatelce.
Stěžovatelka výslovně shrnuje, že nynější ústavní stížnost se "týká třetího rozhodnutí Městského soudu v Praze a nesměřuje proti verdiktu soudu samého, ale proti nenařízenému jednání, o které stěžovatelka žádala oba soudy a následně proti zcela tendenčnímu odůvodnění, které změnilo důvod odvolání OSPOD".
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních předpisů, tj. k posouzení, zda řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé, resp. zda v tomto řízení a posléze rozhodnutím v něm vydaném, nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků řízení.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pohledu tvrzené protiústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána někým zjevně neoprávněným a zčásti je návrhem zjevně neopodstatněným.
Neoprávněnost stěžovatelky k podání ústavní stížnosti je dána tím, že ústavní stížnost je namířena proti takovým rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo vyhověno jejímu návrhu na změnu opatrovníka; oba obecné soudy návrhu stěžovatelky na zproštění funkce opatrovníka - Městské části Praha 11 - vyhověly a ustanovily jiného opatrovníka.
Ta skutečnost, že změnu opatrovníka odůvodnily obecné soudy jinými argumenty (tj. změnou bydliště matky a obou nezletilých dětí a konfrontačním postojem stěžovatelky vůči dřívější činnosti opatrovníka), nikoliv těmi argumenty, jež stěžovatelka tvrdila (tj. údajnými pochybeními v dřívější činnosti opatrovníka), nemůže být hodnocena jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
Jestliže nelze podat řádný opravný prostředek jen proti důvodům rozhodnutí, tím méně je pak možné vztáhnout údajnou protiústavnost řízení či pravomocného rozhodnutí, které z takového řízení vzešlo, jen na důvody rozhodnutí, napadeného ústavní stížností. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka usnesení soudu prvního stupně akceptovala co do výroku, toto usnesení odvoláním napadl pouze otec nezletilých dětí.
Ústavní soud dále konstatuje, že princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu, odvoditelný z ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zásadně vyžaduje, aby ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla podávána zásadně až proti konečným meritorním rozhodnutím v daném soudním řízení. V posuzovaném případě, který spočívá ve změně opatrovníka pro řízení, o takové konečné rozhodnutí nejde; soudní řízení ve věci péče o nezletilé děti dále probíhá a stěžovatelce jako účastnici je nadále otevřena možnost průběh tohoto soudního řízení svými návrhy a opravnými prostředky ovlivňovat. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do probíhajícího řízení zasahovat; žádný urgentní důvod ke svému zásahu Ústavní soud neshledal.
Zjevná neopodstatněnost projednávané ústavní stížnosti je dána také tím, že podle svého odůvodnění usiluje o přezkum rozhodnutí obecných soudů z hlediska posuzování otázek jednoduchého práva a přezkum skutkových okolností, na nichž jsou rozhodnutí založena; takový přezkum do pravomoci Ústavního soudu nespadá. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo pokud by soudy nepostupovaly v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny.
Takové protiústavní deficity v postupu či v rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud neshledal.
Nad rámec řečeného ke stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud dodává:
Odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, jak mu to umožňuje ustanovení §214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodoval o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé. O této skutečnosti, resp. možném procesním postupu odvolacího soudu stěžovatelka musela nepochybně vědět, neboť byla v řízení zastoupena advokátkou. I pokud by tomu tak nebylo, nic stěžovatelce nebránilo v tom, aby ve svém písemném vyjádření k odvolání otce dostatečně jasně vyložila své stanovisko i důvody, které ji k jejím tvrzením vedou. Postup odvolacího soudu v odvolacím řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, tak nelze v žádném ohledu posoudit jako protiústavní, porušující základní práva stěžovatelky.
Namítanými průtahy v řízení před obecnými soudy, a z nich vyplývajícími důsledky pro eventuální porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud nemohl věcně zabývat, protože mu k tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti neposkytla žádné relevantní argumenty. Povšechné tvrzení, že jde "o svévolné rozhodování soudu v celkovém řízení trvajícím již tři roky", k ústavněprávnímu přezkumu námitky průtahů nepostačuje. Stěžovatelka navíc ani neudává, zda vyčerpala postup, předpokládaný v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o soudech a soudcích (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu).
Protože Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky, nezbývalo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze shodných důvodů pak Ústavní soud odmítl i návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť v případě odmítavého usnesení se uplatní základní pravidlo obsažené v ustanovení §62 odst. 3 citovaného zákona, podle něhož si náklady řízení před Ústavním soudem hradí stěžovatelka sama.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu