ECLI:CZ:US:2016:4.US.3510.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3510/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Romana Hyska, toho času ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1, proti sdělení nejvyššího státního zástupce sp. zn. 3 SPR 29/2015 ze dne 3. 11. 2015 a sdělení vrchní státní zástupkyně v Praze č. j. 9 SPR 137/2015-25 ze dne 3. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených sdělení státních zástupců, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených přípisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel učinil dne 15. 7. 2015 podání adresované Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a dne 20. 7. 2015 Nejvyššímu státnímu zastupitelství (jež je postoupilo zpět jmenovanému vrchnímu státnímu zastupitelství k dalším opatřením), která vrchní státní zástupkyně v Praze vyhodnotila jako stížnosti na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství ve smyslu §16b odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Tyto stížnosti směřovaly proti postupu státních zástupců činných při Vrchním státním zastupitelství v Praze týkajícího se žádosti (a jejích doplňků) o vrácení zajištěných věcí a podání směřujícího proti všem soudcům rozhodujícím v trestní věci stěžovatele, resp. "majícím s ní co do činění". Vrchní státní zástupkyně v Praze postup svých podřízených přezkoumala a dospěla k závěru o nedůvodnosti stěžovatelem vznesených výhrad, neboť postup státních zástupců shledala v souladu s rozhodnými ustanoveními právních předpisů, jakož i za postrádající nedůvodných průtahů (v záhlaví citované sdělení vrchní státní zástupkyně v Praze). Toto sdělení napadl stěžovatel stížností dle §16a odst. 7 zákona o státním zastupitelství adresovanou Nejvyššímu státnímu zastupitelství. O ní bylo rozhodnuto vpředu označeným přípisem nejvyššího státního zástupce, který v postupu vrchní státní zástupkyně v Praze neshledal žádné nedostatky a podání stěžovatele včetně jeho doplnění bez dalších opatření odložil.
Proti postupu uvedených státních zástupců brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se kasace napadených vyrozumění. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že státní zástupci patřičně neprošetřili podstatné skutečnosti, na které stěžovatel ve svých podáních opakovaně poukazoval, ale navíc i některé důkazy úplně opomenuli. Konkrétně vrchní státní zástupkyně v Praze dle názoru stěžovatele sice shrnula veškerá podání stěžovatele, ovšem podání ze dne 22. 5. 2015 zde neuvedla. Ani napadené rozhodnutí nejvyššího státního zástupce prý zmínku o tomto podání neobsahuje, třebaže jde dle mínění stěžovatele o podání mající klíčový význam pro přezkumné řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jediná námitka stěžovatele spočívá v neuvedení jednoho z velmi mnoha jeho podání adresovaných státním zastupitelstvím, resp. Ministerstvu spravedlnosti v napadených sděleních státních zástupců. Sama o sobě skutečnost, že se o tomto konkrétním podání ani jeden přípis nezmiňuje, nečiní postup daných státních zástupců ústavně nekonformním. Přípisy nemají za cíl zevrubné posouzení postupu každého státního zástupce a jeho reakce na to či ono podání, nýbrž toliko shrnují podstatu všech podání stěžovatele (včetně jejich doplnění), tedy jejich "společný jmenovatel", a způsob vyřízení těchto podnětů odpovědnými státními zástupci. Nejen z rozporovaných přípisů, ale i z rozhodovací činnosti Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti vede řízení pro řízení a obrací se (nejen) na orgány činné v trestním řízení s mnohačetnými a obsáhlými podáními, jež následně doplňuje. Za této situace však nemůže rozumně očekávat, že na takové počínání budou příjemci reagovat stejným způsobem a každé dílčí podání vyřizovat samostatně. Maje na zřeteli tyto okolnosti, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že by stěžovaná vyrozumění státních zástupců nesla jakékoli znaky svévole.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu