ECLI:CZ:US:2016:4.US.352.15.1
sp. zn. IV. ÚS 352/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Fadrného a MUDr. Anny Fadrné, zastoupených Mgr. Markem Burešem, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 29. 10. 2014 č. j. 35 Co 102/2014-215, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroků I. a III. napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 č. j. 39 C 473/2009-191 v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu č. p. X (dále jen "žalobce") proti žalovaným stěžovatelům (dále jen "stěžovatelé") o zaplacení 50 512 Kč s příslušenstvím rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně předmětnou částku s vyčísleným příslušenstvím a dále že jsou povinni žalobci zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 45 786 Kč. Okresní soud ve věci dovodil aktivní legitimaci žalobce, provedl právní hodnocení a žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že rozsudek okresního soudu v části žaloby týkající se zaplacení částky 32 016 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v části žaloby na zaplacení dalších 18 945 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení u okresního soudu ve výši 12 424 Kč (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud konstatoval, že odvolání stěžovatelů je důvodné jen zčásti a že původní vady žaloby byly žalobcem odstraněny specifikací nároků, takže se stala projednatelnou (spis č. l. 120). Krajský soud dále zdůraznil skutečnost, že stěžovatelé se stali členy společenství žalobce a připomněl, že žalobce nese důkazní břemeno, které se mu v předmětném řízení po provedeném dokazování nepodařilo prokázat ve vztahu k dílčí části žaloby na zaplacení celkové (dílčí) částky 18 495 Kč s příslušenstvím a žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud naopak napadený rozsudek v části žalobě vyhovující o 32 016 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil, neboť se jednalo o prostředky určené do fondu oprav, které zakládají stanovy žalobce a jež stěžovatelé za rok 2007, rok 2008 a za období od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2009 neuhradili. Odvolací soud v souvislosti s výše uvedenou změnou rozsudku znovu rozhodl o nákladech řízení s přihlédnutím k tomu, že žalobce měl ve věci úspěch z 63 % a neúspěch z 37 %, takže má právo na náhradu 26 % nákladů řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti - po rekapitulaci průběhu soudního řízení, rozsahu a přípustnosti podání ústavní stížnosti - uvedli, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, neboť odvolací soud zcela ignoroval platby stěžovatelů do fondu oprav v období od ledna 2007 do května 2009 ve výši 1 160 Kč a nárok žalobce za roky 2007 a 2008 o ně neponižuje. Odvolací soud navíc vlastní důkazní postup detailně nepopsal a přesvědčivě jej neodůvodnil. Stěžovatelé konečně poukázali, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení jsou založena na prvcích libovůle, neboť sledují skutečnost, že odvolací soud přiznal žalobci nárok, který není důvodný; pokud by postupoval správně, činil by nárok žalobce maximálně částku 4 176 Kč. Stěžovatelé konečně v souladu s §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádali Ústavní soud o odložení vykonatelnosti výroků I. a III. napadeného rozsudku.
Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví; nepřísluší mu ani obecný přezkumný dohled nad činností soudů. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud současně připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu seznal procesní postup civilních soudů, přesvědčil se o průběhu dokazování a konstatuje, že závěry odvolacího soudu nelze považovat za mechanické, neboť v napadeném rozhodnutí specifikoval důvody pro jeho přijetí. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že již okresní soud v citovaném rozsudku [a stejně tak odvolací soud, který to potvrdil expressis verbis odkazem na spis (č. l. 120)] vycházel z toho, že původní vady žaloby byly na základě výzvy okresního soudu žalobcem v jejím doplnění ze dne 21. 10. 2013 (okresnímu soudu doručeném dne 31. 10. 2013 (č. l. 174n.) odstraněny a tato se stala projednatelnou.
Ústavní soud současně nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelů, že otázka pravidelných měsíčních plateb v období od ledna 2007 do května 2009 ve výši 1 160 Kč nebyla (ve vztahu k platbám do fondu oprav ve výši 1 304 Kč) sporná a ani nebyla napadána. Z výše citovaného doplnění žaloby (spis na č. l. 174n.) jasně a jednoznačně vyplývá, že příspěvek do fondu oprav byl předepsán ve výši 1 304 Kč a stěžovatelé měli podle evidenčního listu dále platit stanovené zálohy na vodu, teplo a spotřebu společné elektřiny (celkem 2 670 Kč), zatímco stěžovatelé platili pouze částku ve výši 1 160 Kč, jež byla započítávána na předmětné zálohy. Stěžovatelům proto vznikl v období od ledna 2007 do května 2009 na platbách do fondu oprav dluh, jehož výše byla (na rozdíl od let 2007 a 2008) v období ledna až května 2009 ovlivněna (jinou) žalobou, a to ve věci týkající se období let 2009 až 2010 (srov. také rozsudek okresního soudu - viz spis na č. l. 201). Z uvedeného ostatně vycházel nejen okresní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2013 č. j. 39 C 473/2009-191 (a to především na č. l. 199n.), ale také odvolací soud v napadeném rozsudku, když připomněl, že změněnou žalobou se řídil okresní soud a "o jednotlivých nárocích v ní uvedených rozhodl" (na č. l. 216); odůvodnění odvolacího soudu týkající se prostředků určených do fondu oprav je proto jasné a zřejmé. Ústavní soud tuto stránku věci považuje za důležitou a z pohledu odvolacího soudu uvedených konstatování se argumentace stěžovatelů nutně jeví jako neadekvátní.
Ústavní soud konečně podotýká, že mu nepřísluší nahrazovat hodnocení civilního soudu (tj. právní posouzení věci) svým vlastním. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za ústavně konformní, srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry zpochybňovat. V souzené věci z odůvodnění naprosto jasně a zřetelně vyplývá, jakou úvahou byl odvolací soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro rozhodnutí. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelů, a proto lze na ně dále odkázat; a to i v části rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a které znamená, že soud je povinen jim zajistit v řízení o meritu věci rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neboť oběma účastníkům (navrhovateli i stěžovatelům) byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž bylo zcela na jejich vůli, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu