ECLI:CZ:US:2016:4.US.3583.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3583/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Fajkise, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 1750/8, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2015, č. j. 56 Co 266/2015-1592, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (byť stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesprávně uvedl číslo jednací, kdy místo správného čísla jednacího, uvedeného výše, zaměnil pořadí dvou číslovek v čísle listu, což ovšem Ústavní soud považoval za zjevnou písařskou chybu a neměl pochybnosti o tom, jaké rozhodnutí stěžovatel chtěl napadnout, ostatně ani další účastníci řízení proti nesprávnému označení nebrojili), a to s tím odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Byť stěžovatel neidentifikuje své porušené základní právo přímo odkazem na příslušné ustanovení právního řádu, z obsahu jeho ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl jako soudní znalec v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady (lesních pozemků, lesních porostů, škody na lesních porostech) ustanoven usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2014, sp. zn. 13 C 294/92, k vypracování znaleckého posudku, jehož podstatou mělo být ocenění lesních pozemků a lesních porostů v civilním sporném soudním řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stěžovatel nejprve svým podáním ze dne 14. 10. 2016, doručeným Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 16. 10. 2014, požádal o prodloužení lhůty k odevzdání znaleckého posudku do 30. 11. 2014, což odůvodnil zejména tím, že spisový materiál obdržel až dne 16. 10. 2014 a tím, že ve věci bude třeba přibrat nového konzultanta. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 13 C 294/92, stěžovateli vyhověl, a tento znalecký posudek odevzdal soudu spolu s vyúčtováním znalečného a náhrady hotových výdajů na částku 20.566,- Kč dne 2. 12. 2014. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 5. 2015, č. j. 13 C 294/92-1569, bylo stěžovateli přiznáno znalečné a náhrada hotových výdajů v plné jím požadované výši. Proti tomuto usnesení si podal dne 29. 5. 2015 odvolání žalovaný Ing. Bořivoj Špaček, neboť měl za to, že odměna znalci by měla být snížena proto, že znalecký posudek nebyl přinejmenším z části proveden řádně, a to pro vady, které byly v odvolání specifikovány. Na podkladě tohoto odvolání Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 56 Co 266/2015-1592, jež napadl stěžovatel svou ústavní stížností, změnil původní usnesení tak, že stěžovateli přiznal znalečné ve výši toliko 16.391,- Kč, přičemž toto odůvodnil tím, že předmětný znalecký posudek byl dodán po lhůtě.
3. Ústavní soud si z důvodu potřeby zjištění dalších informací vyžádal spis, vyjádření účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Ostravě a vyjádření vedlejších účastníků řízení, tj. účastníků původního soudního řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil zejména to, že v předkládací zprávě Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jež byla doručena Krajskému soudu v Ostravě dne 12. 8. 2015, je uvedeno, že odvolání nebylo doručováno ostatním účastníkům řízení a ani k němu nebyla podána žádná vyjádření. S tím koresponduje i zbytek spisového materiálu.
III.
Argumentace stěžovatele a další vyjádření účastníků
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postupem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu byla odňata možnost se k odvolání žalovaného Ing. Špačka vyjádřit, a tedy mu bylo znemožněno poskytnout tomuto soudu skutečnosti potřebné pro objektivní posouzení podaného odvolání i původního usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku o znalečném a náhradě hotových výdajů soudního znalce. Stěžovatel tvrdí, že nebyl o podání předmětného odvolání vyrozuměn, a tedy se nemohl vypořádat s námitkami v něm uvedenými. Dále stěžovatel argumentuje, že důvod pro snížení přiznaného znalečného pro nedodržení lhůty k odevzdání znaleckého posudku nebyl dán, neboť včas požádal o prodloužení této lhůty a Okresní soud ve Frýdku-Místku mu vyhověl, překročení lhůty o dva dny pak bylo zapříčiněno tím, že vhledem k hmotnosti spisu, zřejmě jej činící nevhodným k poštovní přepravě, tento spolu s posudkem odevzdal přímo na podatelně soudu. Stěžovatel má rovněž za to, že napadené rozhodnutí vychází neobjektivně toliko z tvrzení uváděných odvolatelem. Stěžovatel rovněž konstatoval, že o znalečném a náhradě hotových výdajů nebylo soudem rozhodnuto v řádné lhůtě, ale až poté, co předseda soudu vyhověl jím v této věci podané stížnosti. Závěrem stěžovatel uvádí informace ke své předchozí znalecké činnosti.
5. Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že o snížení znalečného rozhodl pro nedodržení 40-ti denní lhůty k vypracování znaleckého posudku znalcem a pro částečné nedodržení zadání, přičemž odkázal na relevantní pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proti argumentaci stěžovatele se Krajský soud v Ostravě vymezil tak, že rozhodnutí o znalecké odměně je rozhodnutím, u nějž neplatí vázanost soudu návrhem, neboť způsob odměňování znalce vyplývá přímo z právního předpisu, zde konkrétně §210 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. Dle názoru Krajského soudu v Ostravě je proto vyjádření znalce k odvolání proti usnesení o přiznání odměny znalce a náhradě jeho hotových výdajů úkonem vhodným, nikoliv však nutným, neboť soud musí stejně celou věc posoudit podle příslušného právního předpisu na základě skutečností, které zjistí ze spisu a ze samotného znaleckého posudku. Stanovisko znalce navíc soud znal, neboť znalec svůj postoj vyjádřil ve vyúčtování své odměny a náhrady hotových výdajů. Krajský soud v Ostravě rovněž uvedl, že je mu znám obsah nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2670/12, při vydání napadeného rozhodnutí měl však na zřeteli hospodárnost řízení a skutečnost, že toto se vede od roku 1992. Ve zbytku Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
6. Ing. Bořivoj Špaček, vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem a žalovaný v původním soudním řízení, který podal předmětné odvolání, se vyjádřil k podané ústavní stížnosti tak, že dle jeho názoru byl předmětný znalecký posudek, vyhotovený stěžovatelem, pro řadu vad v řízení nepoužitelný. Ačkoliv tak Krajský soud v Ostravě odměnu stěžovatele snížil z jiných důvodů, než pro jaké vedlejší účastník podával odvolání, jeho rozhodnutí bylo v zásadě správné. O tom, zda jeho odvolání bylo stěžovateli před vydáním napadeného rozhodnutí zasláno, nemá vedlejší účastník žádné informace. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.
7. Milana Kyselá, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem a žalobkyně v původním soudním řízení, Ústavnímu soudu sdělila, že se ve věci nemůže nijak relevantně vyjádřit, neboť jí není známo nic o doručování mezi stěžovatelem a soudy, jakož ani o datu odevzdání znaleckého posudku. Danica Münch, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem a žalovaná v původním řízení, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Ostatní vedlejší účastníci se ve lhůtě, kterou jim k tomu Ústavní soud stanovil, nevyjádřili, ani nijak jinak na ústavní stížnost či řízení o ní probíhající nereagovali.
8. Z vyžádaného spisového materiálu, z vyjádření účastníka i z vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud uzavřel, že skutková tvrzení stěžovatele, uvedená v ústavní stížnosti, se zakládají na pravdě. Není sporu o tom, že Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí vydal a že tak učinil bez toho, aby stěžovateli či vedlejším účastníkům umožnil se k podanému odvolání vyjádřit. Sporné je tak pouze to, zda bylo napadené rozhodnutí důvodné a zda byl postup Krajského soudu v Ostravě secundum et intra legem. Jelikož účastník ani vedlejší účastníci neuvedli ve svých vyjádřeních nic podstatně nového, kdy Krajský soud v Ostravě v zásadě setrval na tom, co uvedl již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a Ing. Bořivoj Špaček v podstatě zopakoval svou argumentaci, jíž odůvodnil výše specifikované odvolání, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat tato vyjádření stěžovateli či dalším účastníkům navzájem, neboť by vedlo toliko k průtahům v řízení, přičemž není důvodné předpokládat, že by takový postup mohl přinést další podstatné relevantní poznatky k věci samé.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Tak tomu však v nyní projednávaném případě není.
10. K problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného Ústavní soud rozhodoval již v minulosti, a to se závěrem, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní - k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 360/03 (U 22/3 SbNU 339). Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý proces. Jelikož znalec má sám právo podat proti takovému usnesení odvolání, musí mít i možnost se vyjádřit k odvolání podanému do tohoto usnesení někým jiným. Znalec totiž musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. II. US 3367/12 [N 11/68 SbNU 169], shodně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 2670/12 [N 176/67 SbNU 153]).
11. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že není-li takové odvolání soudnímu znalci k vyjádření zasláno, je porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na efektivní možnost ovlivnit průběh řízení ve svůj prospěch, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve své novější judikatuře Ústavní soud dokonce dospěl k závěru, že porušením těchto práv je již pouhé zaslání výše uvedeného odvolání znalci bez toho, aby tento byl rovněž výslovně vyzván k vyjádření se k němu a řádně poučen o následcích (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 1261/14 [N 66/76 SbNU 895]).
12. Ústavní soud proto musí konstatovat, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím, jakož i postupem jeho vydání předcházejícím, pochybil, neboť znemožnil stěžovateli vynaložit potenciálně účinné úsilí k ovlivnění výsledku řízení ve svůj prospěch. Tím byla rovnost účastníků řízení vychýlena v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud ovšem musel zvažovat i intenzitu porušení práv stěžovatele, aby mohl určit, zda tato dosáhla ústavně-právní dimenze. Jak již v minulosti Ústavní soud vyložil, i v případě práva na rovné zacházení totiž intenzita porušení představuje jedno z hledisek ústavně-právního přezkumu (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 18/15 [271/2016 Sb.]), a tedy porušení tohoto práva nemusí automaticky představovat porušení některého základního práva či svobody stěžovatele, nejsou-li důsledky takového porušení příliš citelné. Otázka intenzity porušení pak nabývá zásadního rozměru zejména tam, kde se porušení projevuje ve svém důsledku v majetkové sféře stěžovatele (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 [N 55/73 SbNU 89], zejména je-li takové porušení spatřováno v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nikoliv v rozhodnutí o věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2208/11 [N 74/65 SbNU 41], nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1531/07 [N 189/47 SbNU 461]), nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2097/10 [N 78/61 SbNU 245], nález ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 2893/09 [N 134/58 SbNU 91], a mnohé další).
13. V případě stěžovatele byl zasažen zejména jeho majetkový zájem, neboť napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo sníženo znalečné, které předtím stěžovateli přiznal Okresní soud ve Frýdku-Místku, o cca 4.000,- Kč. Tato částka je však svou výší zanedbatelná. Byla-li by tato částka samostatným předmětem řízení, jednalo by se o tzv. bagatelní částku a proti rozhodnutí o ní by nebylo přípustné ani odvolání a zpravidla ani ústavní stížnost, nebyly-li by v daném případě další okolnosti, posouvající jinak bagatelní věc do ústavně-právní roviny. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom toho, že v nyní projednávané věci činil předmět řízení částku 20.566,- Kč, pro posouzení intenzity zásahu je zde relevantní právě jen ta částka, o niž Krajský soud v Ostravě znalečné snížil, neboť ve zbytku logicky majetková sféra stěžovatele zasažena být nemohla. Proto v tomto případě Ústavní soud může konstatovat toliko porušení podústavního práva, spočívajícího v tom, že stěžovateli bylo jakožto účastníkovi řízení v rozporu s ustanoveními §18 odst. 1 občanského soudního řádu a §123 občanského soudního řádu znemožněno vyjádřit se k procesnímu návrhu jiného účastníka řízení. Ústavně-právní dimenze však toto porušení nenabývá.
V.
Závěr
14. Neumožněním stěžovateli vyjádřit se k odvolání podanému proti usnesení o přiznání odměny znalci a náhradě jeho hotových výdajů, tedy k odvolání proti usnesení, které se dotýká práv stěžovatele, bylo porušeno právo stěžovatele jakožto účastníka občanského soudního řízení se k věci vyjádřit. Vzhledem k míře zásahu do majetkové sféry stěžovatele v důsledku tohoto porušení nedosáhla však jeho intenzita ústavně-právní dimenze a Ústavní soud tak nemohl shledat porušení žádného základního práva či svobody stěžovatele. Nezbylo mu tak než jeho ústavní stížnosti odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu