ECLI:CZ:US:2016:4.US.3611.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3611/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti S. M, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. srpna 2016 č. j. 23 Co 200/2016-377, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Pardubicích, 2) Magistrátu města Pardubice a 3) Ing. Martina Mojžíše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2016, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek v jí uvedeném rozsahu, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), čl. 4 odst. 4 (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena), čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", (všichni účastníci jsou si v řízení rovni), čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (státní orgán nemůže do výkonu práva na respektování rodinného a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva).
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2016 č. j. 19 P 130/2013-326, 21 P a Nc 65/2014 ve věci nezletilých dětí K. a J. v řízení o změnu péče a výživy, obě nezletilé děti svěřil do střídavé péče jejich rodičů, přičemž stanovil rozsah této střídavé péče a frekvenci střídání nezletilých dětí u obou rodičů (výrok pod bodem I.), místo předávání a přebírání dětí (výrok II.), výši výživného otce na nezletilé děti v částce 9 650,- Kč měsíčně pro nezletilou K. a 7 750,- Kč měsíčně pro nezletilého J. (výrok III.), matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých dětí částkami 1 720,- Kč měsíčně na nezletilou K. a 1 430,- Kč měsíčně na nezletilého J. (výrok IV.), tímto rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 1. 2013 č. j. 19 Nc 7/2012-59 (výrok V.).
Matkou nezletilých dětí je stěžovatelka, otcem je M. M.
Řízení bylo zahájeno na návrh matky, která navrhla, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do její výlučné péče. Matka tvrdila, že nezl. K. si přeje být svěřena do výlučné péče matky a obě děti do budoucna střídavou péči odmítají.
Okresní soud konstatoval, že obě děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů na základě soudem schválené dohody. Okresní soud nechal vypracovat znalecký posudek, v němž znalec z oboru pedopsychologie konstatoval kladný vztah obou dětí ke svým rodičům, pro nezl. K. je významnější vztah k matce, přičemž podle závěrů znalce je tento postoj nepřímo ovlivňován matkou a nedostatky na straně otce, přičemž nezl. K. má pocit, že otec na ni nemá dost času a jím proklamovaný vztah k dětem není v reálných podmínkách vždy naplňován. Okresní soud s ohledem na výsledky dokazování uzavřel, že v projednávané věci jsou dány předpoklady uvedené v ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy došlo ke kvalifikované změně poměrů, neboť bylo prokázáno, že zejména nezl. K. dlouhodobě vyjadřuje nespokojenost s nastaveným systémem střídavé péče, přičemž tento její postoj není způsoben jen nepřímým negativním ovlivňováním ze strany matky, ale rovněž chybami otce. Znalec nedoporučil rozdělení obou sourozenců. Okresní soud konstatoval přetrvávající rodičovský konflikt, neschopnost dohody a kompromisu, které mohou do budoucna poškodit psychický vývoj dětí při formování modelů partnerského a rodičovského chování.
S přihlédnutím k přání především nezl. K. proto okresní soud změnil stávající střídavou péči tak, že nezletilé děti budou osmnáct dnů u matky a deset dnů u otce.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh matky na změnu péče a výživy nezletilé K. a J. zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II., III. a IV.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně poté, co doplnil dokazování ke zjištění aktuálních poměrů a v rozporu se závěry soudu prvního stupně konstatoval, že nezjistil takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu péče o nezletilé děti. V této souvislosti poukázal na nesprávně vyhodnocené důkazy - závěry znaleckého posudku, v němž znalec uvedl, že obě nezletilé děti si nejsou zatím schopné samostatně vytvořit neovlivněný názor v projednávané věci. Z tohoto důvodu soud neprovedl ani jejich výslech. Podle názoru odvolacího soudu není důvod zasahovat do jinak fungující střídavé péče, v jejímž rámci obě nezletilé děti prospívají, přičemž nebylo prokázáno, že by je jakýmkoli způsobem zatěžovala. Pokud nezl. K. projevuje přání být ve větším kontaktu se svou matkou, odvolací soud jí "doporučil" možnost návštěv matky i v průběhu jejího pobytu v péči otce s tím, že takové kontakty jsou realizovatelné pro relativní blízkost bydlišť obou jejich rodičů.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá výhradně rozsudek odvolacího soudu, přičemž důvodnost svého návrhu na jeho zrušení opírá o údajné vyjádřené přání obou nezletilých dětí být "více v péči stěžovatelky, než v péči otce", které však nebylo respektováno napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Toto přání obou nezletilých dětí nebylo prý odvolacím soudem respektováno, nebyla mu věnována patřičná pozornost, přičemž odvolací soud údajně nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku, který byl v řízení zpracován soudním znalcem PhDr. Karlem Noskem. Stěžovatelka poukázala na závěry znaleckého zkoumání, v nichž výše jmenovaný soudní znalec konstatoval "silný zájem přejít k matce" a že ve věku 14 let dítěte je vhodné hledat řešení v souladu s přáním dítěte. Závěry odvolacího soudu tak podle jejího názoru nekorespondují s provedenými důkazy a v konečném důsledku poškozují práva obou nezletilých dětí a také právo stěžovatelky jako rodiče.
Jestliže si prý obě nezletilé děti v období více jak dvou a půl roku vyzkoušely model střídavé péče a zjistily, že jim nevyhovuje, nemůže jim prý soud autoritativním způsobem vnucovat přání jednoho rodiče ohledně jím zvoleného modelu výchovy.
IV.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost splňuje formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po zvážení obsahu napadeného rozsudku a námitek stěžovatelky o údajné protiústavnosti jak samého odvolacího řízení, tak i napadeného rozsudku odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci bylo nepochybně prokázáno, že obě nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů na základě soudem schválené dohody. Model výchovy shodně odsouhlasený oběma rodiči byl realizován až na podzim roku 2013.
Ústavní soud v návaznosti na tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud porušil ústavně zaručená práva její i obou nezletilých dětí, jestliže nerespektoval jejich přání uvádí, že v tomto ohledu vždy považuje za zásadní, jestli byl v průběhu řízení zjištěn názor nezletilého dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte mu zaručuje právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, které se ho bezprostředně dotýkají (srovnej usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 resp. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09, N 172/58 SbNU 503, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech nezletilých dětí soudem je dosti stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistiti jinak, je vhodné je této zkušenosti ušetřit (usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15).
V projednávané věci bylo zjišťováno stanovisko, resp. přání dětí v souvislosti s návrhem stěžovatelky jednak v rámci znaleckého zkoumání a dále rovněž jmenovaným opatrovníkem - Magistrátem města Pardubice. Právě opatrovník ve svých zprávách uvedl, že nezl. K. má určité výhrady ke svému pobytu u otce v tom smyslu, že otec má na ně méně času, přeje si, aby bydlela u matky, i když s otcem a s jeho druhou ženou vychází dobře. Nezl. J. chtěl zachovat stávající výchovný model, neboť mu vyhovují aktivity, které provozuje s otcem a "spravedlivě" rozdělený čas mezi oba rodiče, kteří je mají ve střídavé péči, považuje za správný. Na druhé straně však nechtěl být oddělen od své sestry, která by mu velmi chyběla. Z takto shrnutých vyjádření lze nepochybně dovodit, jak konstatoval i odvolací soud, že je to nezl. K., která by měla zájem více pobývat u matky, než u otce. Za situace, v níž znalec konstatoval, že byť je psychický vývoj dětí na uspokojivé úrovni, možnost vytvořit si na věc vlastní a neovlivněný názor je výrazně omezena, nelze tedy hovořit o výhradním přání nezl. K., které by mělo být hlavním vodítkem při rozhodování soudu o návrhu na změnu výchovy nezletilých dětí.
Stěžovatelka tvrdí nesprávnost hodnocení závěrů znaleckého posudku odvolacím soudem, které považuje za "překroucené", aniž však sama uvádí, v čem, mimo přání nezl. K."více pobývat u matky", resp. být v její péči a k otci se vracet jen na víkend, jsou tyto závěry interpretovány odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně či odchylně.
Ústavní soud v postupu a v závěrech odvolacího soudu neshledal žádné ústavněprávní závady.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu