ECLI:CZ:US:2016:4.US.3672.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3672/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti A. J., zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, č. j. 3 Tdo 915/2015-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 15. 12. 2015 splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto. Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod nesprávnou aplikací procesních předpisů.
V řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka shledána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stádiu pokusu, za což byla pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. V rámci dovolání stěžovatelka namítala, že soudy nižších instancí nesprávně vyhodnotily povahu její poruchy osobnosti a nezohlednily ji v rozsudku. Právní hodnocení skutku tedy nepovažuje stěžovatelka za úplné a z toho důvodu vnímá rozhodnutí nižších soudů za nesprávné; dovolací soud však jejím argumentům nepřisvědčil.
Ústavní soud však poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Stěžovatelka argumentuje především tím, že dovolací soud posvětil nesprávný způsob, jakým nižší soudy hodnotily její duševní stav. Tvrdí sice, že obecné soudy při řízení porušily procesní předpisy, v ústavní stížnosti jim však vytýká jediné pochybení: obecné soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek, pokud z něj vyvodily, že duševní porucha stěžovatelky neměla na spáchání trestného činu vliv a nebylo proto na místě postupovat podle §47 odst. 1 tr. zák., tedy upustit od potrestání. Tyto námitky uplatnila rovněž v dovolání; Nejvyšší soud je však řádně projednal, odvolací rozsudek prověřil, s jednotlivými námitkami se vypořádal a přesvědčivě vysvětlil, proč je nepovažuje za důvodné.
Z obsahu stížnost je patrné, že stěžovatelka pouze opakuje své argumenty přednesené v dovolání a pokračuje v polemice s hodnocením znaleckého posudku, jak jej provedly obecné soudy. Podle článku 90 Ústavy ČR jen obecný soud, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu jeho závěry znovu hodnotit. Dovolací soud rozhodnutí nižších soudů řádně přezkoumal a dospěl k závěru, že v rámci provedeného dokazování bylo přezkoumatelným způsobem vyloženo, na základě kterých provedených důkazů bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatelky a jakými úvahami se přitom soudy řídily; svůj úkol v soustavě obecných soudů splnil a není proto namístě uvažovat o kasaci jeho usnesení.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu