ECLI:CZ:US:2016:4.US.3810.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3810/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dmytro Voronka, státního příslušníka Ukrajiny, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1603/23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2016 č. j. 2 Azs 212/2016-14 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016 č. j. 2 A 25/2016-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 11. 2016 Dmytro Voronko (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve správním soudnictví v řízení o správním vyhoštění.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel je občanem Ukrajinské republiky. V době od 2. 5. 2014 až do 18. 12. 2015, kdy byl kontrolován Policií ČR, se na území České republiky zdržoval neoprávněně bez platného víza.
Dne 18. 12. 2015 rozhodnutím č. j. KRPA-505056-15/ČJ-2015-000022 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen "správní orgán"), podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o pobytu cizinců"), uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku. Současně správní orgán stanovil dobu pro vycestování z území České republiky do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a podle ustanovení §120a odst. 1 cit. zákona konstatoval, že se na žalobce jako účastníka řízení nevztahují důvody znemožňující vycestování podle ustanovení §179 cit. zákona.
Rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce převzal téhož dne, a téhož dne učinil i písemné prohlášení o vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a proti rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady řízení, o jehož důsledcích byl řádně poučen.
Dne 13. 1. 2016 podal žalobce proti rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění ze dne 18. 12. 2015 - bez ohledu na předchozí vzdání se svého práva na odvolání - odvolání a žádost o navrácení v předešlý stav podle §41 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dne 18. 1. 2016 rozhodnutím č. j. KRPA-505056-24/ČJ-2015-000022 správní orgán žádosti žalobce o navrácení v předešlý stav ve věci odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nevyhověl.
Dne 10. 3. 2016 rozhodnutím č. j. CPR-2942-6/ČJ-2015-930310-C235 Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 18. 12. 2015 č. j. KRPA-505056-15/ČJ-2015-000022, jako nepřípustné zamítlo.
Dne 19. 5. 2016 rozsudkem č. j. 2 A 25/2016-18 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2016 č. j. CPR-2942-6/ČJ-2015-930310-C235 jako nedůvodnou zamítl. Správní soud neakceptoval tvrzení žalobce, že se svého práva na odvolání účinně nevzdal, a v tomto směru poukázal zejména na jeho písemné prohlášení ze dne 18. 12. 2015 o vzdání se práva na odvolání, které učinil poté, co byl o jeho důsledcích řádně poučen.
Dne 15. 9. 2016 rozsudkem č. j. 2 Azs 212/2016-14 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce zamítl jako nedůvodnou. Jedinou kasační námitkou žalobce bylo tvrzení, že prohlášení o vzdání se práva odvolání neučinil svobodně, neboť jednání s úřady je pro cizince, který je navíc omezen na svobodě, stresující. Kasační soud tuto argumentaci považoval za zcela účelovou a souhlasil s posouzením věci správním soudem.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh řízení před správními orgány a před soudy rozhodujícími ve správním soudnictví. Poukázal na to, že v České republice mohou být ve správním řízení cizinci zbaveni osobní svobody na dobu šesti měsíců formou tzv. zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců. Stěžovatel se proto z tohoto důvodu domnívá, že musí být na správní řízení o vyhoštění aplikována "daleko přísnější hlediska z pohledu práv zadržených a zajištěných."
Stěžovatel pak bez dalšího tvrdil, že v jeho případě bylo ve správním řízení porušeno jeho právo na řádný proces a že nebyl dostatečně informován o dopadech jeho vzdání se práva odvolání; jeho projev vůle v žádném případě nemohl být svobodným projevem vůle, neboť jej učinil v době, kdy byl krácen na osobní svobodě.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel tvrdil, že v řízení před správním orgánem a Ředitelstvím služby cizinecké policie, jako odvolacím správním orgánem, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces z hlediska práva podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu.
Ředitelství služby cizinecké policie a následně i správní soud a kasační soud, byly toho názoru, že řízení vedoucí k vyhoštění stěžovatele z území České republiky bylo zákonné a ústavně souladné, a že stěžovatel se svého práva na odvolání proti rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění ze dne 18. 12. 2015 vědomě vzdal.
Ústavní soud připomíná, že posuzování zákonnosti správního řízení o vyhoštění cizince z území České republiky a z nich vzešlých správních rozhodnutí, je primárně úlohou obecných soudů rozhodujících ve správním soudnictví. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebrání účastníku řízení o správním vyhoštění vzdát se výslovně nebo mlčky některého z opravných prostředků. Má-li však být takové vzdání se práva účinné pro účely posuzování zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, musí být jednoznačné, dobrovolné, a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka správního řízení může být vyvozeno, že se vzdal některé ze záruk spravedlivého správního procesu, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1853/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě je zřejmé, že ve věci stěžovatele rozhodující správní orgány se otázkou "vědomého a rozumného vzdání se práva" na odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění ze dne 18. 12. 2015 dostatečně zabývaly a svá zjištění a rozhodnutí v tomto směru podrobně odůvodnily. Obdobně též ve správním soudnictví důvody, pro které správní soud žalobu a kasační soud kasační stížnost stěžovatele zamítly jako nedůvodné, byly v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s jeho správním vyhoštěním a s právními závěry správního soudu a kasačního soudu ohledně posouzení podmínek přípustnosti odvolání proti rozhodnutí správního orgánu ze dne ze dne 18. 12. 2015 o vyhoštění. Stěžovatelova tvrzení důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohla.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry správního soudu a následně i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu