ECLI:CZ:US:2016:4.US.3849.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3849/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dagmar Balašové, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1595/2015-592 ze dne 1. 10. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 292/2014-547 ze dne 2. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 C 119/2009-424 ze dne 5. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal po stěžovatelce a dalšímu žalovanému vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku absolutní neplatnosti části kupní smlouvy, kterou stěžovatelka a druhý žalovaný na žalobce převedli vlastnické právo k nemovitostem blíže specifikovaným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Soud tímto rozsudkem stěžovatelku a druhého žalovaného zavázal každého zvlášť k povinnosti zaplatit žalobci částku 3.875.000,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky od 4. 3. 2010 do zaplacení, jinak žalobu zamítl toliko v nepatrném rozsahu, a to v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 3.875.000,- Kč od 20. 2. 2009 do 3. 3. 2010 v případě stěžovatelky, resp. za den 20. 2. 2009 v případě druhého žalovaného, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky a druhého žalovaného bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě jako věcně správné potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka a druhý žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 7. 4. 2014 vyplývá zcela jednoznačně, že i kdyby byla správná skutková zjištění, ze kterých obecné soudy vycházely, došlo by tím, že poskytly ochranu pouze vlastnickému právu původního vlastníka a jeho dědice, a nikoliv dobrověrným nabyvatelům, k porušení čl. I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a tím i k porušení práva žalovaných na spravedlivý proces a práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku, jehož součástí je i ochrana legitimního očekávání. Po skutkové stránce nemohou dle přesvědčení stěžovatelky vzniknout nejmenší pochybnosti o tom, že při nabývání nemovitostí, tj. při uzavírání kupní smlouvy ze dne 23. 11. 1998, stěžovatelka i druhý žalovaný jednali v dobré víře, když vycházeli ze stavu evidovaného v katastru nemovitostí, jakož i ze skutečnosti, že podpis Radomíra Slováka na plné moci, kterou udělil Boženě Jahodové, byl řádně notářsky ověřen. Za dané skutkové situace, z níž vycházela rozhodnutí obecných soudů, mělo být dle názoru stěžovatelky při respektování spravedlnosti přiznáno stěžovatelce i druhému žalovanému vlastnické právo i ke spoluvlastnickému podílu, který v době uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 11. 1998 byl v katastru nemovitostí veden jako vlastnictví Radomíra Slováka, a právo dědice po Radomíru Slovákovi mělo být saturováno finančním plněním, které by bylo odpovídalo ceně spoluvlastnického podílu Radomíra Slováka v době jeho úmrtí. Stěžovatelka dále zpochybnila správnost závěru znaleckého posudku o nepochybné falsifikaci plné moci, jíž měl původní vlastník zmocnit Boženu Jahodovou k prodeji svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na prvém místě pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že si je vědom závěrů týkajících se problematiky nabytí věci od nevlastníka, k nimž dospěl ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 7. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), jakož i v dalších svých rozhodnutích. V posuzované věci se však situace stěžovatelky podstatně odlišuje od případu řešeného daným nálezem (a případů jemu obdobných). Totiž v řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, žalobce uplatnil vůči stěžovatelce a druhému žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť, jak jednoznačně vyplynulo z dokazování, v době, kdy s nimi uzavřel kupní smlouvu, oba prodávající věděli, že na nemovitostech váznou právní vady v tom směru, že si spoluvlastnický podíl na nich již nárokoval dědic původního spoluvlastníka, přesto však v kupní smlouvě výslovně prohlásili, že na předmětných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva, věcná břemena, ani jiné právní vady vyjma ve smlouvě vyjmenovaných a nájemních smluv současných nájemníků (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Přitom žaloba o určení vlastnického práva zmíněného dědice směřující proti stěžovatelce a druhému žalovanému byla zamítnuta nikoli ve svém meritu, nýbrž pro absenci naléhavého právního zájmu, kdy ve věci rozhodující Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru, že (tehdy nezletilý) dědic v té době nemovitosti do dědictví řádně nepřihlásil. Uzavřel však, že stane-li se tak, bude jeho naléhavý právní zájem dán ze zákona. K druhé žalobě již nedošlo, protože žalobce v nynější věci tohoto dědice sám vypořádal. Jinými slovy, stěžovatelka ani druhý žalovaný již v době převodu nemovitostí na žalobce nebyli, resp. nemohli být v dobré víře o tom, že jsou jedinými spoluvlastníky převáděných nemovitostí, a měli tuto skutečnost žalobci sdělit, resp. vůbec nejprve otázku vlastnictví sami s dědicem původního spoluvlastníka vyřešit. Tímto způsobem tak celý problém v podstatě jen "přesunuli" na žalobce, který byl následně nucen v důsledku nepříjemného zjištění sám s dědicem původního spoluvlastníka jednat a spoluvlastnický podíl od něj odkoupit.
K argumentu stěžovatelky, že soudy nepřihlédly k tomu, za jakých okolností ona a druhý žalovaný převáděné nemovitosti sami nabyli, tj. že v době uzavření kupní smlouvy v roce 1995 byli v dobré víře, že tehdy prodávající B. Jahodová byla na základě plné moci skutečně zmocněna převést na stěžovatelku a druhého žalovaného též spoluvlastnický podíl R. Slováka, a tudíž tento podíl - s přihlédnutím k závěrům vysloveným v nálezech Ústavního soudu - také skutečně nabyli, nutno podotknout, že ani ze vzpomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, ani z dalších nálezů týkajících se téže problematiky rozhodně neplyne, že v případě střetu práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny musí posledně jmenovaný vždy ustoupit prvnímu. Naopak, Ústavní soud konstantně zdůrazňuje, že "s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, [obecné soudy] musí rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip (bod 36 cit. nálezu).
Ústavní soud pak k tomu blíže sdělil, že "pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání" (bod 46 téhož nálezu). V nyní souzené věci bylo znaleckým posudkem zjištěno, že podpis R. Slováka na plné moci, kterou se B. Jahodová při prodeji nemovitostí prezentovala, je padělek. Též ověření podpisu u notářky bylo patrně zfalšováno (srov. str. 14 rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka tento závěr rovněž sporuje, čehož se ovšem v řízení před Ústavním soudem již nelze domáhat, přičemž obecné soudy jednoznačně uvedly, z jakých důvodů o věrohodnosti závěrů znaleckého posudku nepochybují (srov. kupř. str. 10, str. 13 - 14 rozsudku okresního soudu). Ve světle těchto skutečností tedy není možné se samozřejmostí, s jakou to v ústavní stížnosti činí stěžovatelka, uzavřít, že by snad společně s druhým žalovaným v důsledku své (původní) dobré víry nabyli i spoluvlastnický podíl R. Slováka, a tím jakoby došlo ke "zhojení" vady v podobě absolutní neplatnosti části kupní smlouvy uzavřené s žalobcem v roce 2005. Je sice pravdou, že obecné soudy se otázkou dobré víry nezabývaly s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, již Ústavní soud pokládá za ústavně nekonformní (konkrétně judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2264/2012, posléze zrušený nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/2014 ze dne 28. 1. 2016), nicméně ani tato rozvaha by nebyla vedla k jinému výsledku (tedy vyhovění žalobě na vydání bezdůvodného obohacení), poněvadž "přiřknutí" stěžovatelce a druhému žalovanému spoluvlastnického podílu R. Slováka by bylo citelně zasáhlo žalobce, který se mezitím již s nárokem dědice původního vlastníka sám a bez přičinění stěžovatelky či druhého žalovaného vypořádal a tento podíl od něj odkoupil, a to vše za situace, kdy stěžovatelce i druhému žalovanému prokazatelně byl nárok uvedeného dědice v době prodeje nemovitostí žalobci v roce 2005 znám. Nelze proto než uzavřít, že takový postup by odporoval obecné ideji spravedlnosti. Samotné vyhovění žalobě na pozadí zjištěných skutečností naopak tento obecný princip akcentuje.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu