ECLI:CZ:US:2016:4.US.3904.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3904/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti SLOT Group, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 142, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 11 Af 15/2014-99, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předmětem přezkumu jsou rozhodnutí ministra financí ze dne 28. 1. 2014, č. j. MF-78024/2013/34-RK, č. j. MF-84000/2013/34-RK, č. j. MF-84002/2013-34-RK, č. j. MF-84003/2013/34-RK a č. j. MF-84005/2013/34-RK - rozkladová správní rozhodnutí o zrušení povolení k provozování sázkových her podle §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 11 Af 15/2014-99, zamítl žalobu stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím poté, co byl jeho původní rozsudek ve věci zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015-68.
Proti rozsudkům přezkumného a kasačního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 24. 11. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do ochrany legitimního očekávání, vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navazujících ustanovení ústavního pořádku i mezinárodních dokumentů k ochraně základních práv, který spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Zejména je přesvědčena, že bylo nutno vycházet z původně stanovené doby platnosti povolení, popř. z platnosti do 31. 12. 2014, jak stanovilo přechodné ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. Správní soudy měly předložit předběžné otázky Soudnímu dvoru a ochránit práva stěžovatelky i přesto, že přechodné ustanovení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a v zastoupení advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je ovšem částečně nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž přezkumný soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, a v novém rozhodnutí byl v intencích §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem kasačního soudu. Stěžovatelka byla oprávněna brojit proti rozsudku přezkumného soudu přímo u Ústavního soudu, avšak toliko ohledně právních otázek, které byly beze zbytku vyřešeny ve zrušujícím rozhodnutí kasačního soudu. Co do části, v níž bylo přezkumnému soudu bez bližšího (závazného) zadání uloženo vypořádat se ještě s námitkami podmínek zahájení správních řízení a seznámení se s podklady pro rozhodnutí, byla kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka se tak měla primárně obrátit na kasační soud; o čemž byla přezkumným soudem rovněž řádně poučena.
Následně Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost v rozsahu, v němž je přípustná, a dospěl k závěru, že v této části je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy nemohly zasáhnout do ústavně zaručených práv, pokud dospěly k závěru, že rozhodnutí správních orgánů nejsou nezákonná toliko proto, že řízení byla zahájena v návaznosti na vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (112/2013 Sb., N 49/69 SbNU 31, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tímto nálezem bylo ke dni 30. 4. 2013 zrušeno přechodné ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. - novely zákona o loteriích, které prodlužovalo platnost Ministerstvem financí v minulosti vydaných povolení až do 31. 12. 2014, a to bez ohledu na zákonem deklarované oprávnění obcí regulovat provozování sázkových her, loterií a podobných her na svém území obecně závaznou vyhláškou.
Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od závěrů svého nálezu, jímž vyslovil nepřípustný zásah do práva obcí na samosprávu spočívající v tom, že přechodným ustanovením byl prodlužován stav masového provozování interaktivních videoloterijních terminálů výhradně na základě povolení Ministerstva financí, aniž by byly obce oprávněny jakkoli ovlivnit poskytování těchto služeb na svém území. Provozovatelé si museli být vědomi možného legislativního a judikatorního vývoje a okolnosti, že obcím nelze upírat právo rozhodovat o lokalizaci těchto zařízení. Za legitimní očekávání hodné ochrany soudní mocí nelze považovat předpoklad stěžovatelky, že bude moci i nadále bez omezení provozovat 25 interaktivních videoloterijních terminálů na území Brna a Kladna - na základě praxe ministerstva spočívající v opomíjení práva obcí na samosprávu. Ústavní soud v nálezu reagoval rovněž na mezinárodní závazky České republiky. Kasační soud se v této souvislosti ústavně konformním způsobem vypořádal rovněž s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru; k takovému postupu nebyly důvody již proto, že se jednalo o čistě vnitrostátní situaci.
Pro úplnost lze dodat, že nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13 se v mezidobí stal východiskem konstantní judikatury, přičemž se nicméně opakovaně jednalo spíše o případy postavené na opačné logice, totiž vyslovení protiústavnost postupu Ministerstva financí, které bylo (na rozdíl od případu stěžovatelky) nečinné při zahájení přezkumných řízení ohledně povolení, která byla vydána v rozporu s následným vývojem legislativy a judikatury [nálezy ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2335/12 (N 120/70 SbNU 85), ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2336/12 (N 110/69 SbNU 761), nebo ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12 (N 75/69 SbNU 281)]. Z nálezu opakovaně čerpá rovněž Nejvyšší správní soud (vedle nyní napadeného rozsudku též např. rozsudky ze dne 17. 2. 2016, 7 As 323/2015-37, nebo ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32).
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve výše vymezené části, v níž je nepřípustná, byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu týmž výrokem odmítnuta pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu