ECLI:CZ:US:2016:4.US.3932.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3932/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Pospišila, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, č. j. 20 Cdo 3969/2016-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 1. 9. 2016, č. j. 20 Cdo 3969/2016-185, dovolání stěžovatele s odůvodněním, že nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.; neobsahovalo především údaj o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a nevymezil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Proti výše uvedenému rozhodnutí se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že dovolací soud rozhodl svévolně, neboť odmítl dovolání pro vady, které ve skutečnosti neexistovaly. Napadené rozhodnutí nese podle tvrzení stěžovatele prvky extrémní libovůle a nahodilosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V posuzované věci nelze shledat porušení žádného ústavně chráněného práva stěžovatele. Nejvyšší soud rozhodl ve věci v souladu se zákonnou úpravou a svojí ustálenou rozhodovací praxí; nepřekročil přitom své pravomocí ani se nedopustil extrémní svévole při aplikaci podústavního práva. Je odpovědností stěžovatele řádně hájit svá práva v dovolacím řízení; skutečnost, že v dovolání dostatečně nevymezil, v čem spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř., jde k jeho tíži. Jestliže bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nelze v tom shledat protiústavní zásah.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě, nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání, neboť netrpělo vytýkanými vadami, opak je pravdou. Stěžovatel sice spatřoval přípustnost dovolání v tom, že je třeba posoudit právní otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, dále ovšem neřešené otázky nevymezil. Stěžovatelem předestřené námitky dovolání byly spíše jen polemikou s právními závěry odvolacího soudu; navíc poukazovaly na nesprávné právní hodnocení věci, což inklinuje spíše k rozporu s ustálenou judikaturou, tedy k jinému případu přípustnosti dovolaní, než byl stěžovatelem vymezen. Položené "otázky" nesplňovaly, co do svého obsahu, podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Na položené "otázky" ani nebylo možné formálně odpovědět, neboť se z gramatického hlediska jednalo o věty oznamovací postrádající jakýkoliv dotaz.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu