ECLI:CZ:US:2016:4.US.409.16.1
sp. zn. IV. ÚS 409/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Karla Simona, zastoupeného Mgr. Janem Škopem, advokátem se sídlem Slivenecká 6, Praha 5 proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 9 As 209/2015-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2015 č. j. 10 A 190/2014-79. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který se nezabýval jím předloženými důkazy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byla pro nepřípustnost a opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal vydání rozsudku, jímž by byla Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj uložena povinnost zanést výsledky digitalizace u konkrétní parcely do katastru nemovitostí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily ji při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou závěry soudů v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud dále připomíná, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozhodnutím byla pro nepřípustnost a opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatele na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle §82 s. ř. s. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí soudní judikaturu se Nejvyšší správní soud zejména zabýval podmínkami pro podání tohoto typu žaloby a dospěl k závěru, že splněny nejsou. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i z vlastní judikatury (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2650/14 nebo I. ÚS 3110/14, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), stěžovatel se opakovaně neúspěšně domáhal po správních orgánech a následně i u správních soudů opravy jím tvrzené chyby v katastru nemovitostí. Pakliže se stěžovatel mohl účinně bránit žalobou proti rozhodnutí o neprovedení opravy údajů v katastrálním operátu podle §8 katastrálního zákona, které bylo rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a tohoto svého práva též využil, nemohla být podána v téže věci žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně a úplně odůvodnil.
Jak je zřejmé Ústavní soud neshledal důvody ke kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu