ECLI:CZ:US:2016:4.US.449.16.1
sp. zn. IV. ÚS 449/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Kamila Kmínka, zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem nám. Jana Žižky 2, 792 01 Bruntál, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 4. prosince 2015 č. j. 19 EXE 2850/2013-233 a proti příkazu JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora, Exekutorského úřadu Brno-venkov se sídlem Veveří 125, 616 45 Brno, ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 137 Ex 16579/13-117, za účasti Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově a JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2016, napadá stěžovatel (dále rovněž "povinný") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
II.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, pověřený soudní exekutor JUDr. Petr Kocián z Exekutorského úřadu Brno-venkov ve věci uspokojení pohledávky oprávněného Vojtěcha Kmínka proti povinnému Kamilu Kmínkovi ve výši 13 500,- Kč s příslušenstvím, příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. 11. 2015 č. j. 137 EX 16579/13-117 rozhodl tak, že náklady exekuce z vymožené pohledávky činí celkem 14 931,- Kč, náklady oprávněného činí 10 793,- Kč, náklady exekučního řízení činí celkem 25 724,- Kč (výrok I.) a povinnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi celkem 17 859,- Kč (výrok II.).
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově usnesením ze dne 4. 12. 2015 č. j. 19 EXE 2850/2013-233 o námitkách povinného proti příkazu soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, rozhodl tak, že tyto námitky zamítl a konstatoval, že napadený exekuční příkaz je věcně správný a odůvodněný.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel napadá nikoli toliko obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, ale zároveň tvrdí, že brojí proti způsobu vedení exekučního řízení, které považuje "za šikanózní výkon práva".
Po podrobné rekapitulaci průběhu exekučního řízení, vedeného ve prospěch oprávněného nezletilého Vojtěcha Kmínka, syna povinného, pro neplacení výživného, stěžovatel tvrdí, že výživné pro své dvě nezletilé děti platil pravidelně a včas s výjimkou období, které trvalo od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně do doručení rozhodnutí odvolacího soudu o snížení výše výživného. Stěžovatel tvrdí, že nedoplatek na výživném zcela uhradil "bezprostředně po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu".
Výše jmenovanému soudnímu exekutorovi stěžovatel vytýká, že jím vyčíslené náklady exekuce nezohledňují částku 7 865,- Kč, kterou uhradil soudnímu exekutorovi a částku 5 397,- Kč, kterou zaplatil právnímu zástupci oprávněného. Výpočet nákladů exekuce uvedený v příkaze soudního exekutora považuje stěžovatel za "nekonkrétní" a "nepřezkoumatelný".
Okresní soud se prý těmito "nepřesnostmi" nezabýval, ale námitky stěžovatele proti exekučnímu příkazu jako nedůvodné zamítl.
Porušení svých ústavě zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že jak soudní exekutor, tak i okresní soud při svém rozhodování o výši nákladů exekučního řízení "nevzali v úvahu jistý stupeň dobrovolnosti při plnění vymáhané povinnosti" a tímto postupem prý byla stěžovateli způsobena "nepřiměřená újma".
IV.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení jeho ústavních práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení (tedy i o nákladech exekučního řízení), je v zásadě doménou obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným zákonem. Otázku nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na minimalizaci zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, svěřenému mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla být ústavně relevantní pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (/srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). Takové ústavněprávní deficity v projednávané věci Ústavní soud nezjistil, neboť okresní soud svůj závěr o nezbytnosti zamítnout námitky stěžovatele proti exekučnímu příkazu adekvátním způsobem odůvodnil a rovněž přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč neshledal námitky stěžovatele relevantními.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
V ústavní stížnosti stěžovatel na jedné straně namítá nekonkrétnost a nepřezkoumatelnost exekučního příkazu, aniž však na druhé straně zohledňuje i vlastní neprofesionální a pasivní procesní obranu (byť v předmětném exekučním řízení byl zastoupen stejnou advokátkou, jež ho nyní zastupuje v řízení před Ústavním soudem), kterou měl povinnost řádně využít a uplatnit již prostřednictvím podaných námitek proti napadenému exekučnímu příkazu, nikoli až v nyní projednávané ústavní stížnosti.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově již v odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 12. 2015 č. j. 19 EXE 2850/2013-233 konstatoval, že stěžovatelem "uplatněné námitky nerozporují výši nákladů exekuce či náklady oprávněného, povinný pouze trvá na tom, že exekuce je šikanou proti povinnému, který nemá na výživném žádný dluh, výživné hradí pravidelně měsíčně". Stěžovatel za této situace nemůže okresnímu soudu vytýkat, že se nezabýval podrobně těmi námitkami stěžovatele, jež jsou uvedeny až nyní pod bodem III projednávané ústavní stížnosti, a které v době rozhodování okresního soudu nemohly být tomuto soudu známy. Z výše uvedeného důvodu lze konstatovat, že stěžovatel ohledně těchto námitek nevyčerpal procesní prostředek nápravy - námitky proti exekučnímu příkazu, a v této části je ústavní stížnosti nepřípustná.
Za zcela nekonzistentní argumentaci stěžovatele lze považovat i jím podrobně popsaná další exekuční řízení a procesní úkony stěžovatele, které se zjevně projednávané věci netýkají.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu