ECLI:CZ:US:2016:4.US.491.16.1
sp. zn. IV. ÚS 491/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem Praha 10, Nad Olšinami 2445/27, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 7 To 79/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015 č. j. 48 T 2/2002-2264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 48 T 2/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 200, sp. zn. 7 To 89/2002. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že jeho návrh na obnovu řízení měl být projednán soudem jiným, "na původním řízení nestranným". Stěžovatel dále uvádí konkrétní okolnosti, které podle jeho názoru odůvodňují povolení obnovy řízení, resp. jej zbavují viny ze spáchání trestného činu vraždy, za nějž byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, resp. zpochybňují správnost uložení tohoto výjimečného trestu. Porušení svých základních práv shledává stěžovatel i v tom, že Vrchní soud v Praze řádně neodůvodnil, proč nevyhověl žádosti stěžovatele o předložení věci Soudnímu dvoru EU k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Jestliže stěžovatel uvádí, že jeho návrh na obnovu řízení měl být projednán jiným soudem, který by byl nestranný ve vztahu k původnímu řízení, musí Ústavní soud nejprve připomenout, že právo přijmout rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu přísluší trestnímu soudu a Ústavní soud je při přezkoumání takového rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda jím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V nyní projednávané věci stěžovatel v rámci stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze navrhl, aby věc byla odňata Vrchnímu soudu v Praze. O tomto jeho návrhu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2015 č. j. 7 Tdo 61/2015-18 tak, že se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá. V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud spolehlivě vysvětlil, proč nebyly splněny podmínky k odnětí věci. Ústavní soud se s argumentací Nejvyššího soudu plně ztotožňuje, zejména pak s tím, že návrh stěžovatele je projevem jeho nesouhlasu se způsobem rozhodnutí Městského soudu v Praze a následně i soudu příslušného k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, což však nelze považovat za důležité důvody pro odnětí věci ve smyslu §25 trestního řádu.
Nelze přehlédnout, že značná část námitek stěžovatele směřuje proti tomu, jak trestní soudy postupovaly a rozhodovaly v původním řízení. Ústavní soud musí zdůraznit, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Protože trestní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a srozumitelně vysvětlily, proč nebyly v daném případě splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, které vyplývají z ustanovení §278 trestního řádu, je třeba konstatovat, že tato rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání, korespondují zásadám spravedlivého (řádného) procesu (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 219/03 či IV. ÚS 570/03).
Ústavní soud se konečně nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že Vrchní soud v Praze řádně neodůvodnil, proč nevyhověl jeho žádosti o předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Vrchní soud v Praze se návrhem stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie pozorně zabýval a podrobně odůvodnil, proč nepovažuje za potřebné tomuto návrhu vyhovět (č. l. 4-6 usnesení Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na toto odůvodnění a pouze dodává, že necítí potřebu zdůrazňovat platnost principu přednosti práva Evropských společenství před právem členských států (jak to po něm stěžovatel žádal), neboť jde o princip, který je jednoznačně přijímán i českými soudy, což ostatně potvrzuje právě i napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, které jej nijak nezpochybnilo. Z tohoto principu, jakož ani z dalších okolností případu, však nevyplývala potřeba předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, neboť žádná taková relevantní otázka nevyvstala.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu