ECLI:CZ:US:2016:4.US.499.16.1
sp. zn. IV. ÚS 499/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Gacíka, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 14 Co 115/2015-231, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č.j. 23 Cdo 4503/2015-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se žalobou ze dne 31. 12. 2008 podanou u Obvodního soudu v Praze 1 domáhal zaplacení částky 545.495,- Kč s příslušenstvím po žalované, České pojišťovně a. s., z titulu pojistného plnění za odcizený automobil.
Poprvé ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č.j. 13 C 73/2009-66. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č.j. 14 Co 351/2012-105, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2014, č.j. 13 C 73/2009-203, bylo rozhodnuto, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 545.490,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z této částky, se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů znalečného vůči České republice.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015 č.j. 14 Co 115/2015-231, byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku 5.592,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a co do částky 539.898,- Kč s příslušenstvím byl tento rozsudek potvrzen. Bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 6.500,- Kč a České republice na nákladech řízení 4.012,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatele bylo podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č.j. 23 Cdo 4503/2015-247, pro nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o.s.ř.
II.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze se dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když ho chybnou a svévolnou aplikací §136 o.s.ř. připravil o téměř celý nárok na pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy. Skutečnost, že neobdržel odpovídající pojistné plnění, měla podle stěžovatele za následek také porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Dle stěžovatele přitom nebyla aplikace ustanovení §136 o.s.ř. soudem vůbec namístě. V této souvislosti odkazuje na ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), dle kterého je v případě porušení povinnosti stanovené tímto zákonem možné snížit pojistné plnění, pokud takové porušení povinnosti mělo podstatný vliv na zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Pojistitel může pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Stěžovatel je toho názoru, že samotný zákon tak stanoví postup, jak určit výši pojistného plnění při jeho snížení.
Nárok stěžovatele byl podle jeho mínění jasně prokázán a soudy se měly řídit tímto ustanovením zákona o pojistné smlouvě. Odvolací soud však při určení ceny vozidla nevyšel z částky 187.600,- Kč, která byla stanovena znaleckým posudkem jako hodnota vozidla po opravě, ale určil ji dle své úvahy s odůvodněním, že stěžovatel nemá žádné doklady prokazující opravu vozidla. Vycházel přitom z původní ceny vozu (vraku), což bylo 2.000,- Euro, kterou následně ještě zkrátil o celých 90 %, na základě ustanoveni §136 o.s.ř., protože stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy neuvedl, že vozidlo bylo poškozeno.
Pokud by stěžovatel porušil povinnost dle zákona o pojistné smlouvě tím, že (údajně) při sjednávání pojistné smlouvy neuvedl předchozí poškození vozidla, mělo by to vliv na rozsah povinnosti žalované plnit. Stěžovatel je přesvědčen, že za dané situace mu lze přiznat tolik, kolik by byl pojistný limit, pokud by žalovaná věděla o předchozím poškození a opravení vozidla. Hodnotu vozidla po opravě znalec určil na částku 187.600,- Kč a jediná v úvahu připadající možnost aplikace ustanovení §136 o.s.ř. by tak spočívala v krácení částky 187.600,- Kč.
Soud však za základ nároku stanovil pouze původní cenu neopraveného vraku. Podle stěžovatele tak učinil navzdory tomu, že bylo prokázáno, že do vozidla byly namontovány náhradní díly a že zaplatil za opravu, tudíž na auto vynaložil vyšší částku než jen 2.000,- EUR za koupi vraku.
Ačkoliv stěžovateli nebyl prokázán jakýkoliv nezákonný postup při přihlašování vozidla, odvolací soud k tomuto přesvědčení zřejmě dospěl, když mu sice přiznal pojistné plnění, avšak vyšel z původní ceny vozu (vraku), kterou následně ještě velmi významně krátil.
V této souvislosti však stěžovatel namítá, že pojistné plnění lze dle zákona krátit jen o tolik, o kolik mělo nepravdivé uvedení údajů vliv na povinnost pojistitele plnit. Jestliže by stěžovatel opravdu pojistil vrak (což však z dokazování, nevyplynulo), došlo by pouze k snížení limitu pojistného plnění na úroveň hodnoty vraku. Žádný důvod pro další snížení na základě ustanovení §136 o.s.ř. už ale podle něj neexistuje.
Takový postup stěžovatel vnímá jako jednoznačnou libovůlí soudu, která pramení z jeho nepodloženého přesvědčení o tom, že jednal podvodně. Aplikace ustanovení §136 o.s.ř. byla podle jeho mínění ze strany odvolacího soudu svévolná, čemuž má odpovídat i vnitřně rozporné a nepřesvědčivé odůvodnění.
Konečně ve vztahu k Nejvyššímu soudu stěžovatel namítá, že způsob vyřízení jeho dovolání byl zcela nedostačující, když má za to, že dovolací soud jej odkazy na svou judikaturu v jeho názoru vlastně podpořil, avšak jeho dovolání odmítl.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
IV.
Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel se domáhal zaplacení pojistného z titulu havarijního pojištění vozu, které mu bylo krátce po jeho zakoupení odcizeno. Věc byla odložena, jelikož se nepodařilo zjistit pachatele. Stěžovatel zakoupil ve Francii za 2.000,- Euro vrak automobilu rozsáhle poškozeného při dopravní nehodě. Dne 19. 12. 2006 mu byl povolen vývoz do České republiky, přičemž vozidlo bylo označeno jako "zničené", jehož provoz je zakázán. Vozidlo bylo dne 11. 1. 2007 jako nepoškozené registrováno k provozu v České republice, stěžovateli byl vystaven technický průkaz a přidělena registrační značka. Přílohou žádosti stěžovatele o registraci byl protokol o měření emisí z 5. 1. 2007 a protokol o technické kontrole z 8. 1. 2007, v němž je uvedeno, že vozidlo nemá žádné zjevné závady ani konstrukční změny. Přístroj uvedený v protokolu o měření emisí přitom nebyl přístrojem schváleným Ministerstvem dopravy a oba protokoly se rozchází v údajích o počtu ujetých kilometrů. Pojistná smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a žalovanou dne 12. 1. 2007, limit pro případ odcizení byl stanoven na 551.000,- Kč.
Ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví autoopravárenství a oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, který nechal vypracovat soud, jakož i z výpovědi tohoto znalce a také ze znaleckého posudku předloženého žalovanou, pak jednoznačně vyplynulo, že je technicky nemožné, aby oprava vozidla byla provedena tak, jak uvedl stěžovatel a svědek, který mu měl s opravou pomáhat. Znalci konstatovali, že oprava by musela trvat déle než 16 dní, minimálně by musela trvat 38 pracovních dnů, a to navíc bez zajištění náhradních dílů a demontáže. Dále znalec konstatoval, že je technicky nepřijatelné, aby stav tachometru při měření emisí dne 5. 1. 2007 byl 25.000 km a při technické prohlídce dne 8. 1. 2007 činil 22.658 km. Hodnotu vozidla, pokud by oprava byla provedena tak, jak uvedl stěžovatel, znalec s ohledem ke stupni předchozího poškození a použitým opotřebovaným náhradním dílům určil na 187.600,- Kč.
Okolnosti přihlášení a pojištění vozidla byly předmětem policejního šetření. Bylo zjištěno, že žalobce k opravě vozidla nemá žádné doklady a že v rozporu se skutečností uvedl, že vozidlo nebylo poškozeno. Jeho jednání bylo možné kvalifikovat jako trestný čin pojistného podvodu dle §250a odst. 1 trestního zákona, jelikož však od spáchání trestného činu uplynula doba delší než pět let, bylo trestní stíhání z důvodu promlčení nepřípustné a věc musela být odložena.
Dle Městského soudu v Praze bylo jasně prokázáno, že stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy vědomě uvedl nepravdivý údaj o tom, že vozidlo nebylo poškozeno, zatímco ve skutečnosti bylo již zakoupeno jako vrak po totální škodě. Porušil tak nejen ustanovení všeobecných smluvních podmínek, ale zejména také §14 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, dle kterého jsou pojistník a pojištěný povinni pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného soukromého pojištění. Z ustanovení §17 odst. 2 téhož zákona vyplývá, že pokud mělo porušení povinností uvedených v tomto zákoně nebo v pojistné smlouvě podstatný vliv mimo jiné na určení výše pojistného plnění, může pojistitel pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatel porušil §14 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě a že žalovaná má tedy právo pojistné plnění přiměřeně krátit.
Hodnotu vozidla ke dni odcizení, pokud by se ovšem vycházelo z údajů o opravě uvedených stěžovatelem, znalec vzhledem ke stupni předchozího poškození a použitým opotřebovaným náhradním dílům určil na 187.600,- Kč. Odvolací soud však z této hodnoty vyjít nemohl, jelikož stěžovatel zatajil předchozí rozsáhlé poškození vozidla na úroveň vraku a současně nebyl schopen předložit či prokázat ani jeden doklad o koupi náhradních dílů, či jejich získání. Údaje uváděné stěžovatelem tedy považoval za nevěrohodné a proto dle ustanovení §136 o.s.ř. výši nároku stěžovatele na pojistné plnění v krácené podobě posoudil podle své vlastní úvahy. Vyšel přitom z nákupní ceny vozu (vraku), tj. z částky 2.000,- Euro, což činilo v přepočtu 55.920,- Kč a stěžovateli přiznal nárok na pojistné plnění ve výši 10 % této hodnoty, což představuje částku 5.592,- Kč, když za odpovídající krácení pro uvedení nepravdivých údajů shledal přiměřené krácení v rozsahu 90 %.
V rámci dovolání pak stěžovatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož aplikoval ustanovení §136 o.s.ř., aniž by pro jeho aplikaci byly splněny podmínky. Nejvyšší soud však konstatoval, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §136 o.s.ř. nevybočil z kritérií, které ve vztahu k tomuto ustanovení judikatura Nejvyššího soudu nastavila a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009. Uzavřel, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o.s.ř. a dovolání proto podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl toliko se stručným odůvodněním dle §243f odst. 3 o.s.ř.
V.
Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu je možno uvést, že byť zákon v případě odmítnutí dovolání připouští stručné odůvodnění dle §243f odst. 3 o.s.ř., odůvodnění Nejvyššího soudu lze označit za možná až poněkud příliš stručné. Nejvyšší soud sice konstatuje, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §136 o.s.ř. nevybočil z kritérií, které ve vztahu k tomuto ustanovení judikatura nastavila a v této souvislosti odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, nijak blíže však již nespecifikuje jejich vztah k stěžovatelem namítané otázce.
Rozhodovací důvody jsou však z usnesení Nejvyššího soudu zřetelně seznatelné a přes výše zmíněnou stručnost nelze takovéto rozhodnutí vnímat jako nedostatečné. Nelze přisvědčit ani názoru stěžovatele, že přestože Nejvyšší soud dovolání odmítl, jeho názory prostřednictvím odkazů na svou judikaturu naopak podpořil.
Stěžovatel své dovolání založil na námitce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož aplikoval ustanovení §136 o.s.ř., které na daný případ nedopadá, aniž by pro to byly splněny podmínky, jelikož neexistovaly žádné nepoměrné obtíže s určením výše nároku a jeho výše byla jasně určena znaleckým posudkem. Odvolací soud podle stěžovatele navíc ani řádně neodůvodnil, proč lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, přičemž náležité a přesvědčivé odůvodnění je dovolacím soudem konstantně vyžadováno.
Podle §136 o.s.ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, na který odkázal jak Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení, tak stěžovatel ve svém dovolání, vyplývá, že při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu. Odůvodnění postupu podle §136 o.s.ř. musí také splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti, když pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel.
Ústavní soud je toho názoru, že výše formulovaným postulátům ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze dostojí, což je patrné již na základě dříve naznačené stručné rekapitulace odůvodnění tohoto rozsudku. Úvaha odvolacího soudu při aplikaci §136 o.s.ř. nebyla libovolná, ale odvíjela se od původní kupní ceny stěžovatelem dovezeného vozidla (vraku). Z hodnoty vozidla ke dni odcizení určené znalcem na základě informací sdělených stěžovatelem soud nevycházel, což zdůvodnil tím, že stěžovatel nebyl schopen předložit či prokázat ani jeden doklad o koupi náhradních dílů či jejich získání a prokazatelně již předtím zatajil předchozí rozsáhlé poškození vozidla. Pro úplnost lze přitom uvést, že samotný znalec označil informace stěžovatele o opravě vozidla za technicky zcela nemožné (resp. je takto označili hned dva znalci nezávisle na sobě).
Pakliže tedy na základě informací uvedených pod bodem IV. tohoto usnesení dospěl Městský soud v Praze k závěru, že je namístě, aby výši nároku stěžovatele na pojistné plnění posoudil dle §136 o.s.ř., nárok stěžovatele z důvodu neuvedení pravdivých údajů při uzavírání pojistné smlouvy krátil a přiznal mu pouze 10 % z kupní ceny vozu, přičemž tento svůj postup také vysvětlil a adekvátně zdůvodnil, nelze toto rozhodnutí dle Ústavního soudu považovat za extrémní či svévolné a nelze ani dospět k závěru, že by jím bylo stěžovatelem tvrzeným způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
Nesouhlas stěžovatele s konkrétní metodou určení výše pojistného plnění je navíc jen podústavně vedenou polemikou, která by mohla dosahovat ústavněprávní roviny pouze tehdy, pokud by nasvědčovala tomu, že soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a dopustil se tak při rozhodování nepřípustné libovůle. Městský soud v Praze však vysvětlil, proč při určení výše pojistného plnění postupoval dle ustanovení §136 o.s.ř. a zřetelně označil skutečnosti, na kterých své závěry založil.
Úlohou Ústavního soudu není revidovat hodnocení provedené obecným soudem, pokud tento proces vykazuje logickou soudržnost, která se promítá do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze přitom označit za srozumitelné a přesvědčivé a o ústavněprávně relevantní exces či svévoli se zde tak nejedná. Důvod k zásahu do rozhodovací činnosti nezávislého soudu proto Ústavní soud neshledal.
VI.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu