ECLI:CZ:US:2016:4.US.587.16.1
sp. zn. IV. ÚS 587/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jiřího Brůhy, zastoupeného Janem Vučkou, advokátem se sídlem Praha, Školská 694/32, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2015 č. j. 1 T 112/2015-417 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015 č. j. 10 To 537/2015-694, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že napadeným usnesením samosoudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Jiřina Říhová rozhodla podle §31 odst. 1 trestního řádu, že ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci, která je proti stěžovateli vedena pod sp. zn. 1 T 112/2015. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako neopodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti závěrům okresního i krajského soudu. Uvádí, že obě rozhodnutí jsou projevem svévole a porušení práva na nestranného soudce, kdy soudy si vybíraly, jakou část námitky podjatosti budou řešit a svévolně ignorovaly zásadní části námitky podjatosti.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V posuzované věci je patrné, že předmětné trestní řízení doposud neskončilo. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti, ani zamítnutím stížnosti proti tomuto rozhodnutí, řízení v trestní věci stěžovatele nekončí a jsou mu nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost soudce rozhodujícího ve věci tedy stěžovateli zůstává zachována i nadále, a to jak v odvolacím řízení, tak i v rámci dovolání podle příslušných ustanovení trestního řádu [§265b odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Ústavní soud zdůrazňuje, že teprve po vyčerpání všech procesních prostředků způsobilých napravit tvrzená pochybení by se stěžovateli otevřela možnost k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu.
V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Krajského soudu v Praze považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 či IV. ÚS 693/16).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj