ECLI:CZ:US:2016:4.US.668.16.1
sp. zn. IV. ÚS 668/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Kateřiny Tomkové, zastoupené Mgr. Lucií Mokrošovou, advokátkou se sídlem v Brně, Joštova 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 10 Afs 25/2015-75 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014 č. j. 29 Af 84/2012-124, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2016 se JUDr. Kateřina Tomková (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 9. 2011 rozhodnutím č. j. 51667/11/294971701226 Finanční úřad v Ivančicích (dále jen "správce daně") v obnoveném řízení podle §120 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozhodnutí původně místně příslušného Finančního úřadu Brno III ze dne 12. 12. 2008 č. j. 226555/08/290912706384, a dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyni vyměřil na dani z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období červenec 2008 nadměrný odpočet ve výši 9 017 965 Kč, čímž snížil původně vyměřený daňový odpočet o částku 950 000 Kč. Správce daně neuznal nárok žalobkyně na odpočet DPH z přijatého dokladu fa. č. 038/2008 za dodávku dřevěných plastik od společnosti EDHESSA s. r. o., přestože pravomocným rozsudkem pro uznání Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 č. j. 4 C 110/2009-24, kterým měl být dle přesvědčení žalobkyně správce daně vázán, bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem mj. i předmětných plastik.
Dne 4. 6. 2012 rozhodnutím č. j. 8357/12-0100-702516 Finanční ředitelství v Brně odvolání žalobkyně zamítlo a rozhodnutí správce daně ze dne 21. 9. 2011 č. j. 51667/11/294971701226 potvrdilo.
Dne 27. 11. 2014 rozsudkem č. j. 29 Af 84/2012-124 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 6. 2012 č. j. 8357/12-0100-702516, podanou proti Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně (dále je "žalovaný"), zamítl. Odvolací finanční ředitelství se stalo nástupcem Finančního ředitelství v Brně po reorganizaci daňové správy, provedené zákonem č. 456/2011 Sb.
Správní soud konstatoval, že ve lhůtě pro podání žaloby brojila žalobkyně v zásadě pouze proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s předloženým rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 č. j. 4 C 110/2009-24. Uvedený rozsudek byl vydán podle §153a o. s. ř. jako rozsudek pro uznání, který formalizoval prohlášení účastníků řízení o jejich názoru na vlastnictví předmětných plastik a právě v tomto směru jím byl žalovaný vázán. Závěry žalovaného však nestojí na rozporech v tvrzení mezi účastníky daného soudního řízení. Žalovaný se zabýval splněním podmínek při přiznání nadměrného odpočtu žalobkyni dle §72 a §73 zákona o DPH a komplexním způsobem vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že přijala předmětné zdanitelné plnění. Tento závěr nemohl "důkaz" spočívající v rozsudku pro uznání, podle správního soudu účelově získaném osobně propojenými účastníky dřívějších zdaňovaných transakcí, popřít. Předmětný rozsudek nelze v žádném ohledu považovat za "autoritativní určení toho, že k převodu vlastnického práva k předmětu zdanitelného plnění skutečně došlo", jak žalobkyně uvedla ve svém podání ze dne 13. 5. 2014.
Dne 26. 11. 2015 rozsudkem č. j. 10 Afs 25/2015-75 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 29 Af 84/2012-124 zamítl. Kasační soud konstatoval, že správní soud se se žalobními body vypořádal dostatečně i věcně správně, přičemž popsal i povahu rozsudku pro uznání a jeho význam pro právní vztahy.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení ústavních práv zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka poukázala na ustanovení §135 o. s. ř. a ustanovení §99 odst. 1 daňového řádu o vázanosti soudu, resp. správce daně, rozhodnutím jiného orgánu a tvrdila, že jejich nerespektováním ve vztahu k citovanému rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 č. j. 4 C 110/2009-24, byla porušena její základní práva.
Stěžovatelka opakovala, že nabytí vlastnického práva k plastikám prokázala předmětným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kterým byl správce daně vázán, přesto jej však jako důkaz neuznal a přistoupil k přezkumu okolností souvisejících s vydáním uvedeného rozsudku a neuznal jej jako důkaz k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou. V takovém postupu soudů v soudním řízení správním spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv zaručených Ústavou a mezinárodními smlouvami.
Stěžovatelka shrnula, že správce daně i oba v její věci rozhodující soudy v rozporu se zákonem připustily možnost přezkumu účinků pravomocného soudního rozhodnutí v daňovém řízení, čímž ignorovaly ustanovení §99 odst. 1 daňového řádu a porušily základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 dost. 4 Listiny, neboť státní moc byla uplatněna způsobem, jenž zákon nestanoví a v rozporu s jeho smyslem a účelem. Ignorováním pravomocného rozhodnutí nezávislého soudu pak prý státní moc porušila základní práva na soudní ochranu dle čl. 4 Ústavy, ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v konečném důsledku i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3151/09 (N 87/57 SbNU 147), a usnesení ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1246/15.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila především porušení požadavků spravedlivého procesu správním soudem a kasačním soudem, a to nesprávným posouzením důsledků shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 pro obnovené daňové řízení, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud však žádné porušení základních práv stěžovatelka nezjistil.
Správní soud i kasační soud, stejně jako daňové orgány, byly toho názoru, že nepřihlédnutím k rozsudku pro uznání Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 k žádnému porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky nedošlo, neboť pro daňové řízení, resp. pro posouzení, zda v daném případy byly splněny základní podmínky pro přiznání odpočtu na daň z přidané hodnoty (tj. prokázání přijetí zdanitelného plnění a použití přijatého zdanitelného plnění pro uskutečnění vlastní ekonomické činnosti), nebyl tento rozsudek významný. Ústavní soud neshledává v tomto názoru žádný protiústavní exces.
Podstatou ústavní stížnosti je opakovaný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její daňové věci daňovými orgány, a následně i správním soudem a kasačním soudem.
Ústavní soud připomíná, že způsob aplikace podústavního práva orgány veřejné moci nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by jejich postup byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým, a to ani v nyní projednávané otázce, zda stěžovatelka splnila podmínky pro přiznání odpočtu na daň z přidané hodnoty podle §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ústavní soud je toho názoru, že otázkou splnění základní podmínky pro přiznání odpočtu na daň z přidané hodnoty, a otázkou významu rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 pro takové posouzení, se správní soud i kasační soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnaly. Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod jejich odůvodněné závěry dále korigovat. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry soudů rozhodujících ve správním soudnictví jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
K tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění je sice zásahem do práva zaručeného citovanými články, avšak tento zásah je ospravedlnitelný a ústavně souladný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen toliko tehdy, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zásah byl v souladu se zákonnou úpravou odrážející požadavky obecného zájmu, a respektoval též požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení citovaných článků Listiny a Úmluvy tudíž nedošlo.
Ústavní soud dále připomíná, že dřívější ústavní stížnost stěžovatelky, brojící proti obsahově shodným rozhodnutím orgánů veřejné moci, odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1246/15. Nyní projednávaná ústavní stížnost je tudíž jen opakovanou polemikou se závěry daňových orgánů a obecných soudů rozhodujících ve správním soudnictví, které Ústavní soud shledal ústavně souladnými.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu