ECLI:CZ:US:2016:4.US.686.16.1
sp. zn. IV. ÚS 686/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené JUDr. Miluší Dvořákovou, advokátkou se sídlem Sladovnická 274/16, 792 01, Bruntál, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 4. 1. 2016 č. j. 2 ZT 202/2015 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Bruntál, oddělení hospodářské kriminality SKPV Bruntál ze dne 20. 11. 2015 č. j. KRPT-38467/TČ-2015-070181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí policie a státního zastupitelství
Stěžovatelka na základě výzvy Policie České republiky, územního odboru Bruntál, oddělení hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán"), na vydání věci podle §78 trestního řádu ze dne 11. 3. 2015 dobrovolně vydala 6 kusů obrazů jako věcí důležitých pro trestní řízení v trestní věci týkající se dvou obviněných osob podezřelých z trestných činů podvodu a padělání a napodobení díla. Po ukončení vyšetřování a podání obžaloby bylo 5 obrazů stěžovatelce vráceno, přičemž ohledně obrazu vymezeného jako "Děvčice u březového háje, olej 1924, Joža Úprka" bylo napadeným usnesením policejního orgánu rozhodnuto na základě §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu o uložení uvedeného díla do soudní úschovy Okresního soudu v Bruntále. Policejní orgán zdůvodnil uložení předmětného díla do soudní úschovy tak, že ohledně vlastnictví tohoto díla vznikly během vyšetřování pochybnosti, neboť si na něj nárokuje vlastnictví kromě stěžovatelky ještě jiná osoba, která měla v úmyslu obraz stěžovatelce prodat (dále jen "prodejce obrazu"), přičemž tvrdí, že jí za předmětný obraz nebylo stěžovatelkou zaplaceno. Stěžovatelka i prodejce obrazu tak byli usnesením policejního orgánu upozorněni, že svá majetková práva mají uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto usnesení podali jak stěžovatelka, tak prodejce obrazu stížnost, přičemž oba žádali, aby obraz byl vrácen jim. Napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Bruntále (dále jen "státní zastupitelství") byla stížnost obou zmíněných osob zamítnuta jako nedůvodná. Předmětný obraz tak dle napadeného usnesení sice již není věcí důležitou pro trestní řízení, neboť v souvislosti s jeho předáním stěžovatelce nedošlo ke spáchání trestné činnosti, zároveň však dle napadeného usnesení nedošlo k odkoupení předmětného obrazu stěžovatelkou, neboť kupní cenu neuhradila, obraz si ponechala dočasně jako kompenzaci za škodu, kterou jí oba obvinění svou trestnou činností způsobili prodejem neoriginálních děl. Na druhé straně si na obraz činí nároky též prodejce obrazu, neboť mu nebyl vrácen ani obraz, ani peníze za něj, i když jej nabídl k prodeji. Zároveň však dosud řádným způsobem neprokázal vlastnictví k obrazu, když tvrdí, že obraz zakoupil od osoby, která již zemřela. Státní zastupitelství tak dospělo k závěru, že vlastnictví obrazu je sporné, nelze jej tudíž vydat ani jedné z osob, které si vlastnictví nárokují, a tudíž postup policejního orgánu, kterým byl obraz uložen do úschovy soudu a jak stěžovatelka, tak prodejce obrazu byli odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, byl správný.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje porušení svých ústavních práv, konkrétně čl. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, 36 odst. 2, čl. 39 Listiny.
Stěžovatelka rozsáhle rekapituluje skutkový stav a situaci kolem nákupu obrazů od obviněných osob a tvrdí, že nevznikly pochybnosti o tom, komu má být předmětný vydaný obraz vrácen. Stěžovatelka tvrdí, že měl být aplikován §80 odst. 1 věta první trestního řádu a vydaná věc měla být vrácena tomu, kdo ji vydal, tedy stěžovatelce. Stěžovatelka tvrdí, že žádné pochybnosti ohledně vlastnictví obrazu nenastaly a zpochybňuje tvrzení prodejce obrazu nárokující si taktéž jeho vrácení. Tvrdí, že jde o osobu v minulosti trestanou a tvrzení prodejce obrazu považuje za nedůvěryhodné.
Stěžovatelka tvrdí, že důvody, které vedly k vydání napadených rozhodnutí, se týkají pouze právního posouzení vlastnictví stěžovatelky k obrazu, které však orgánům činným v trestním řízení nepřísluší. Stěžovatelka tvrdí, že uplatnila zadržovací právo na kupní cenu obrazu, nikoli na obraz samotný, tvrdí, že nezaplacení kupní ceny nečiní kupní smlouvu neplatnou. Podle stěžovatelky se "platností či neplatností kupní smlouvy k obrazu může zabývat pouze soud".
Stěžovatelka dále tvrdí, že "pochybnosti o majiteli obrazu orgánům činným v trestním řízení nastaly pouze tím, že orgány činné v trestním řízení si sami tuto pochybnost tím, že neznají nebo úmyslně ignorují institut tzv. zadržovacího práva, které rozhodně nečiní kupní smlouvu neplatnou, vytvořily, když si ho sami po právní stránce posoudily tak, že stěžovatelka se nestala v této fázi majitelkou obrazu. U soudu by měla žalobkyně možnost se proti takovému právnímu posouzení institutu zadržovacího práva bránit odvoláním a pořád by měla obraz v držbě, proti zvůli orgánů činných v trestním řízení je občan bezmocný".
V později doručeném přípisu (2. 8. 2016) podaném stěžovatelkou bez právního zastoupení a označeném jako "stížnost k průtahům ve věci, která se týká projednání opakovaného zneužívání pravomoci orgánů činných v trestním řízení na okrese Bruntál, kteří prokazatelně od roku 1989 se souhlasem ÚS ČR zneužívají trestní řád k okrádání občanů" stěžovatelka nepředkládá žádné nové relevantní argumenty týkající se nyní projednávané ústavní stížnosti, stěžuje si na údajné průtahy v řízení v této věci (zahájené 29. 2. 2016) a kriticky hodnotí rozhodnutí Ústavního soudu v jiné její věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 616/16.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §80 trestního řádu platí, že "není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních...".
Stěžovatelka zásah do řady ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že předmětný obraz jí nebyl vrácen zpět, poté co jej dobrovolně vydala policii v rámci vyšetřování trestné činnosti jiných osob.
Státní zastupitelství i policejní orgán aplikovaly §80 odst. 1 třetí větu trestního řádu, podle níž se při pochybnostech o vlastnictví vydané či odňaté věci uloží tato věc do úschovy, a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Pochybnosti o právu k věci zde budou zpravidla tehdy, když právo k věci bude uplatňovat další osoba, či další osoby. Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu I. ÚS 178/01 ze dne 27. 11. 2002 (N 147/28 SbNU 335), "v soudní praxi pochybnosti o právu k věci ve smyslu citovaného ustanovení bývají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., o uložení věci do úschovy".
Je nutno připomenout, že věc může být konkrétní osobě vydána, pouze pokud nejsou o jejím vlastnictví pochyby. V teorii i praxi je shoda na tom, že "při pochybnostech o právu k věci nemůže a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny v takovém případě věc uložit do úschovy a osobu, která si na věc činí nárok, upozorní, aby jej uplatnila v občanskoprávním řízení. Rozhodnutí podle §80 odst. 1 věta druhá přichází pak v úvahu jen tehdy, jestliže vzhledem k zjištěným okolnostem (např. prokázanému vlastnickému právu) o uplatněném právu na věc ze strany konkrétní osoby nevznikají žádné pochybnosti" (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1094).
Z výše popsaného skutkového stavu plyne, že objektivní pochybnosti zde jsou, přičemž není věcí policejního orgánu, aby rozhodoval spor o platnost kupní smlouvy, který přísluší rozhodnout soudům, jak ostatně sama stěžovatelka správně uvádí. Uložení do úschovy neznamená trvalé odnětí vlastnického práva stěžovatelce. Napadená rozhodnutí nijak nesuplovala či nepresumovala rozhodnutí soudů o vlastnictví věci, jak by z některých tvrzení stěžovatelky snad mohlo vyplývat.
Ústavní soud tudíž musí vyhodnotit, zda postup orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, nebyl v rozporu s výše citovaným ustanovením trestního řádu, tj. zda nebyl předmětný obraz dán do soudní úschovy a posléze nevrácen stěžovatelce navzdory tomu, že žádná pochybnost o jejím vlastnictví vůbec nevyvstala, resp. zda nebyla otázka existence pochybností o vlastnictví obrazu vyhodnocena zcela svévolně.
Po zhodnocení argumentace obsažené v obou napadených rozhodnutích však nelze stěžovatelce přisvědčit, že by se orgány veřejné moci dopustily nedůvodného omezení majetkových práv stěžovatelky či jakkoli svévolného postupu mající za důsledek porušení některého z ústavních práv stěžovatelky.
Naopak z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že objektivní pochybnosti o vlastnictví zde nastaly, vlastnictví předmětného obrazu vedle stěžovatelky tvrdí i další osoba, přičemž její argumenty nejsou zjevně irelevantní. Jak plyne z napadených rozhodnutí, žádal prodejce obrazu taktéž o vydání obrazu s tvrzením, že obraz poskytl jednomu s obviněných, aby ho dále prodal. Obraz byl nabídnut stěžovatelce, která o něj původně neměla zájem, nezaplatila jej, ale zadržela si ho jako zástavu do doby, než jí oba obvinění vrátí peníze za obrazy, které jí prodali jako originály, ač šlo pouze o fotokopie. Prodejce obrazu tvrdil, že s trestnou činností obviněných nemá nic společného, dozvěděl se, že obraz byl znalkyní oceněn přibližně na 100 000 Kč a neví, proč by měl doplatit na cizí dluhy. S obchody obviněných a stěžovatelky nemá nic společného.
Jakkoli stěžovatelka skutkovou verzi prodejce částečně zpochybňuje, tvrdí, že smlouva uzavřena byla a do zástavy si nevzala obraz, nýbrž kupní cenu, nic to nemění na skutečnosti, že posouzení skutkových tvrzení obou subjektů domáhajících se tvrzeného vlastnictví, posouzení věrohodnosti těchto tvrzení i zhodnocení navazující právní argumentace je věcí nezávislého soudu, nikoli policejního orgánu či státního zastupitelství. Policejní orgán, resp. státní zastupitelství pouze vyhodnotí, zda objektivně existují pochybnosti o vlastnictví, přičemž jejich závěr je v nyní posuzovaném případě s ohledem na popsané okolnosti možný, logický a dostatečně zdůvodněný.
Ústavní soud se pak nemůže zabývat skutkovými argumenty stěžovatelky, vyhodnocovat důvěryhodnost zainteresovaných osob, resp. meritorně řešit spor o vlastnictví konkrétní věci dříve, než tento spor rozhodnou obecné soudy.
Pokud byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a předmětný obraz uložen do úschovy, jde o ústavně konformní postup plně odpovídající dikci §80 trestního řádu. Je opět nutno připomenout, že v případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže, a ani nesmí dojít k vydání věci. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění vlastnického práva k této věci jakkoli disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Z hlediska tohoto postupu orgánů činných v trestním řízení je pak podstatné, že jejich rozhodnutí nebrání tomu, aby se oprávněná osoba domáhala případného vydání věci podle občanskoprávních předpisů [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. 10. 1998 (N 130/12 SbNU 239)]. Stěžovatelka tak byla správně odkázána na obecný soud, který o vlastnictví předmětného obrazu rozhodne.
Při konfrontaci argumentů stěžovatelky uvedených v ústavní stížnosti s napadenými rozhodnutími nelze nijak ústavně zpochybnit závěry napadených rozhodnutí. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu