ECLI:CZ:US:2016:4.US.750.16.1
sp. zn. IV. ÚS 750/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti EVOS-HYDRO, s. r. o., IČ 47470984, se sídlem Pivovarská 1003, 584 01 Ledeč nad Sázavou, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 3204/2015-488, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2015 č. j. 24 Co 477/2014-452 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. května 2014 č. j. 108 C 35/2012-422, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení a za účasti Města Ledeč nad Sázavou, Husovo nám. 7, 584 01 Ledeč nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2016, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 108 C 35/2012 probíhal občanskoprávní spor mezi stěžovatelkou, jako žalobkyní, a Městem Ledeč nad Sázavou, jako žalovaným, o zaplacení částky 3 374 747,- Kč s příslušenstvím.
Podle žalobních tvrzení uzavřeli účastníci řízení dne 21. 4. 2008 smlouvu o právu provedení stavby na cizím pozemku, podle níž měla žalobkyně provést na vlastní náklady stavbu "Infrastruktura k průmyslové zóně - komunikaci - napojení na silnici k průmyslové zóně Ledeč nad Sázavou" (dále jen "stavba") v termínu do 31. 12. 2010 na pozemcích ve vlastnictví žalovaného parc. č. A1, parc. č. A2, parc. č. A3 a parc. č. A4, vše kat. území Ledeč nad Sázavou. Současně měla žalobkyně uzavřít s tehdejším vedením žalovaného ústní dohodu o tom, že účelně vynaložené náklady, spojené se stavbou komunikace, budou žalovaným žalobkyni proplaceny z kupní ceny za prodej pozemků zpřístupněných touto zbudovanou komunikací. Žalobkyně stavbu dokončila a žalovanému vyúčtovala účelně vynaložené náklady na zhotovení stavby v žalované výši, a to fakturou ze dne 25. 11. 2011 č. 1059900133, splatnou dne 24. 12. 2011. Žalovaný fakturovanou částku nezaplatil.
Pro případ, že by nebyla prokázána existence ústní dohody účastníků řízení, žalobkyně navrhla, aby jí předmětná částka byla přiznána z titulu bezdůvodného obohacení, představovaného zhodnocením majetku žalovaného investicemi žalobkyně.
Následně žalobkyně svá žalobní tvrzení změnila tak, že tvrdila svůj nárok jako cenu podle smlouvy o dílo, která měla být mezi účastníky řízení uzavřena, jejímž předmětem bylo dílo (stavba) - vybudování předmětné komunikace. Pro případné posouzení nároku žalobkyně v režimu bezdůvodného obohacení pak žalobkyně upravila žalobní tvrzení tak, že stavbou účelové komunikace údajně došlo ke zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, konkrétně pozemků parc. č. A2 a parc. č. A3, na nichž žalobkyně stavbu účelové komunikace realizovala, ale i pozemků parc. č. A5 a parc. č. A6, které bezprostředně s vybudovanou komunikací sousedí.
Rozsudkem ze dne 20. května 2014 č. j. 108 C 35/2012-422 nalézací soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky byla uzavírána podle občanského zákoníku jako smlouva nepojmenovaná (§53 obč. zák.). Z obsahu předmětné smlouvy podle názoru soudu prvního stupně nevyplývá, že by smlouva obsahovala specifikaci díla a dohodu o poskytnutí ceny za dílo objednatele, tedy obligatorní náležitosti smlouvy o dílo. Proto tato smlouva nemohla navodit jiné účinky než ty, které z ní vyplývaly. Jimi však nebyly účinky smlouvy o dílo. Nešlo však ani o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť nešlo o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plnění z právního důvodu, který odpadl, ani o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 26. ledna 2015 č. j. 24 Co 477/2014-452 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně na projednávanou věc aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, neboť dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o závazkové vztahy, týkající se zabezpečování veřejných potřeb. Jestliže žalovaná obec v průběhu jednání s žalobkyní neprojevila vůli být zavázána k zaplacení jakkoliv ceny za zhotovení stavby a zájem k provedení stavby projevila výhradně žalobkyně, nelze dospět k závěru, že uvedená smlouva byla smlouvou o dílo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (v podstatě ze stejných důvodů) rovněž dospěl k závěru, že v projednávané věci nejde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud České republiky (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 3. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 3204/2015-488 dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (§237 o. s. ř.). Dovolací soud konstatoval, že vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření úplatné smlouvy, proto nemohlo jít o smlouvu o dílo. Ohledně možnosti posouzení uplatněného nároku jako vydání bezdůvodného obohacení, dovolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že komunikace byla na pozemcích žalovaného budována za účelem zajištění přístupu k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně, a nebylo naopak prokázáno, že by žalovaný měl z této stavby nějaký majetkový prospěch.
III.
Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítá, že mezi účastníky pravomocně skončeného řízení došlo k uzavření smlouvy o dílo ve smyslu §261 odst. 2 obchodního zákoníku, což prý lze doložit z usnesení zastupitelstva města Ledeč nad Sázavou ze dne 21. 4. 2008 pod č. 3.2008/36ZM-s. Předmětná smlouva údajně obsahuje v čl. IV závazek provést určité dílo - stavbu, přičemž tento článek je údajně nutné vykládat ve smyslu §537 odst. 1 obch. zák. K uvedenému tvrzení stěžovatelka poukazuje dále na přípis žalovaného ze dne 12. 11. 2010, kterým vyjádřil souhlas s vydáním kolaudačního souhlasu s tím, že po jeho vydání bude přistoupeno k majetkoprávnímu vyrovnání, a na důvodovou zprávu k jednání zastupitelstva žalovaného dne 27. 12. 2010, kde je uvedeno, že byla uzavřena smlouva o právu provedení stavby na cizím pozemku bez určení finanční náhrady, a protokolem z jednání ze dne 10. 10. 2002.
Stěžovatelka dále uvádí, že z provedené stavby nemá žádný prospěch, neboť předmětná komunikace k jejímu pozemku nevede a pozemek, který v průmyslové zóně vlastní, k ničemu nevyužívá. Naopak prospěch získal z vybudování komunikace žalovaný, který v roce 2010 prodal své pozemky různým obchodním společnostem, k nimž je přístup po vybudované komunikaci. Tato komunikace je účelovou komunikací, která je součástí dotčených pozemků. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť vlivem přečíslování pozemků není správný skutkový závěr, že tato komunikace vede k jejím pozemkům. Z tohoto důvodu prý jde i o nesprávné právní posouzení věci z hlediska případného majetkového prospěchu stěžovatelky z vybudované stavby. I když soud prvního stupně provedl podrobné dokazování ohledně dotčených pozemků, především výpisy z katastru nemovitostí, kopiemi katastrálních map a informacemi o parcelách, přesto prý jeho závěry neodpovídají aktuálnímu značení pozemků v katastru nemovitostí k datu 4. 4. 2013.
Stěžovatelka tak dovozuje, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, neboť provedené důkazy nebyly v jeho rozhodnutí vůbec hodnoceny, ačkoli byly řádně provedeny. Skutková zjištění jsou tak podle stěžovatelky v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Výklad slovního spojení "na vlastní náklady" lze podle stěžovatelky vyložit jinak, než to učinily oba soudy, a sice tak, že jde o náklady zhotovitele, které ponese ze svého až do předání a vyúčtování stavby (zhotoveného díla). Stěžovatelka dále připomíná, že jako soukromý subjekt nepečuje o všestranný rozvoj obce a o uspokojování veřejných potřeb. Takovým subjektem je pouze obec. Stěžovatelka proto nemůže nést náklady spojené s výstavbou komunikace ze svého.
Napadeným rozhodnutím závěrem stěžovatelka vytýká vnitřní rozpornost, nelogičnost, přepjatý formalismus, nevypořádání se s jejími námitkami, nepřípustnou odchylku od dosavadní rozhodovací praxe bez vyložení důvodů, pro kterou dovolací soud dosavadní rozhodovací praxi odmítá.
IV.
Ústavní soud zjistil, že projednávaná ústavní stížnost byla podána včas a osobou k jejímu podání oprávněnou, a že i jinak splňuje formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení a námitky uplatněné stěžovatelkou v ústavní stížnosti, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí, daných mu Ústavou České republiky a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak stěžovatelka staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí a k vyvození odpovídajícího právního názoru. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, neboť jediné ujednání, které bylo v průběhu řízení mezi účastníky řízení uzavřeno, je smlouva o právu provedení stavby na cizím pozemku, přičemž účastníci si sjednali, že stěžovatelka provede stavbu komunikace na pozemcích žalovaného na vlastní náklady. Proti tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly. Z jakých konkrétních důkazů oba soudy při svém rozhodování vycházely a jak tyto důkazy hodnotily ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., je zcela zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí. Nalézací i odvolací soud svůj postup řádně odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, jak ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Úkolem Ústavního soudu nemůže být ani "přehodnocování" důkazů, provedených oběma soudy či dokonce zopakování celého důkazního řízení. S námitkami stěžovatelky, které se vztahují k obsahu ustanovení §536 odst. 1, odst. 3 obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, se odvolací soud zabýval a vypořádal poukazem na obligatorní náležitosti smlouvy o dílo, přičemž zdůraznil, že o projevenou vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla nejde v případě, kdy si strany sjednají ve smlouvě, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně.
Stěžovatelka jako žalobkyně měla právo a povinnost tvrdit ve věci relevantní skutečnosti a svá tvrzení prokázat. Z průběhu řízení, zejména však z obsahu dokazování ve věci je však zřejmé, že unést důkazní břemeno, ať již z jakýchkoli důvodů, se jí nepodařilo. Tentýž závěr platí i v případě jejího tvrzení o údajném majetkovém prospěchu žalované.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, a že stěžovatelčiny námitky nedosahují ústavněprávní roviny. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že oba obecné soudy v projednávané právní věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu