ECLI:CZ:US:2016:4.US.817.16.1
sp. zn. IV. ÚS 817/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vojtěcha Tomčaly, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031/34, PSČ 697 01, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2015 č. j. 17/7 Cm 101/2012-64, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2015 č. j. 8 Cmo 127/2015-110, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 4796/2015-142, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení a za účasti Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 256/6, PSČ 186 00, IČ: 49241494, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. března 2016, se Vojtěch Tomčala (dále jen "stěžovatel" či "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Přestože v petitu ústavní stížnosti není výslovně navrhováno zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že svými námitkami stěžovatel brojí rovněž proti němu. Ústavní soud proto - veden snahou vyhnout se přílišnému formalismu - podrobil svému přezkumu všechna tři uvedená soudní rozhodnutí.
II.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 38 odst. 2 Listiny, dále k porušení článků 1 odst. 1 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a konečně i k porušení zásady rovnosti procesních stran.
Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. března 2014 sp. zn. I. ÚS 2430/13, a ze dne 5. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13 (jež jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz).
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Žalovaný se žalobou pro zmatečnost ze dne 20. června 2012, podanou u Krajského soudu v Brně, domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2012 č. j. 5 Cmo 40/2012-772 (vydaného v řízení o žalobě na obnovu řízení) a nového projednání věci. Jako žalobkyně v tomto sporu figurovala společnost Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s., IČ: 49241494. Důvodnost žaloby pro zmatečnost žalovaný spatřoval v tom, že jednání před Vrchním soudem v Olomouci bylo v průběhu odročeno a další jednání v této věci již bylo neveřejné, čímž podle žalovaného bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k závěru soudu, který označoval za zmatečný.
Usnesením ze dne 19. února 2015 č. j. 17/7 Cm 101/2012-64, Krajský soud v Brně zamítl žalobu pro zmatečnost, neboť dospěl k závěru, že tato není důvodná. Z obsahu protokolu o jednání před Vrchním soudem v Olomouci krajský soud zjistil, že žalovaný byl o nařízeném jednání vyrozuměn, dostavil se k němu a bylo mu umožněno, aby se ve věci vyjádřil, což také učinil; jednání bylo následně odročeno, avšak toliko za účelem vyhlášení usnesení (při tomto dalším jednání vrchní soud neprováděl žádné důkazy a nezazněly ani přednesy účastníků). Na takto ustaveném základu krajský soud uzavřel, že postupem vrchního soudu nedošlo k porušení základního práva žalovaného na spravedlivý proces.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. června 2015 č. j. 8 Cmo 127/2015-110, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně s tím, že jestliže při dalším jednání před vrchním soudem došlo toliko k vyhlášení usnesení bez přítomnosti žalovaného, byl takový postup v souladu s §156 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a žalovanému proto nebyla nesprávným postupem vrchního soudu odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 4796/2015-142, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem žalovaný spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv, jakož i porušení článků 1 odst. 1 a 95 odst. 1 Ústavy. K těmto vadám mělo dojít v průběhu řízení, které předcházelo vydání usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2012 č. j. 5 Cmo 40/2012-772, tím, že vrchní soud odročil jednání (za účelem vyhlášení rozhodnutí), aniž by umožnil stěžovateli shrnout jeho návrh, vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Stěžovatel dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že možnost vyhlášení rozhodnutí bez přítomnosti žalovaného plyne z §156 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel namítá, že z dikce uvedeného ustanovení se podává, že rozsudek se vyhlašuje po skončení jednání, přičemž ke skončení jednání před vrchním soudem prý nedošlo, neboť účastníci řízení před vrchním soudem nepřednesli své závěrečné řeči.
Ústavní stížnost dále obsahuje převážně rekapitulaci průběhu řízení a obsahu rozhodnutí vydaných v původním (nalézacím) řízení, jakož i v průběhu řízení o žalobě na obnovu řízení. Stěžovatel v tomto směru nenabízí Ústavnímu soudu žádnou relevantní právní argumentaci, ale pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ohledně podstaty tvrzeného porušení jeho základních práv - prostřednictvím napadených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost - stěžovatel neuvádí ničeho a pouze opětovně rozporuje právní posouzení obecných soudů.
Závěrem stěžovatel uvádí, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, pokud "odkázal na jiná soudní rozhodnutí, aniž by uvedl důvody ztotožnění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a z jakých předpokladů vycházel".
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska námitek předložených stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci dříve pravomocně skončených věcí a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Taktéž námitky směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2012 č. j. 5 Cmo 40/2012-772 nepředstavují žádné novum, neboť tyto námitky stěžovatel uváděl již v řízení o předchozí ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů, vydaným v řízení o žalobě na obnovu řízení, proběhnuvším pod sp. zn. II. ÚS 395/14. V tomto předchozím řízení byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 11. 11. 2014.
Ústavní soud na tomto místě opakovaně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
V projednávané věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani v ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stejně tak v ústavní stížnosti absentují jakékoliv argumenty, na jejichž základě by Ústavní soud mohl dovodit porušení článků 1 odst. 1 a 95 odst. 1 Ústavy či zásady rovnosti procesních stran, jak uvádí stěžovatel.
K tvrzením stěžovatele ohledně průběhu řízení, které předcházelo vydání usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2012 č. j. 5 Cmo 40/2012-772, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 395/14, v němž se v bodě 9. totožnými námitkami stěžovatele již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že řízení před vrchním soudem (tedy řízení o odvolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2011 č. j. 2 Cm 156/1997-724, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na obnovu řízení) netrpí žádnou vadou, jež by byla s to zasáhnout do stěžovateli ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Jedinou námitku, kterou stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá ohledně rozhodnutí vydaných obecnými soudy v řízení o žalobě pro zmatečnost, tedy nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud nepovažuje za důvodnou, neboť napadené rozhodnutí namítanou vadou netrpí. Odvolací soud naopak jasně, srozumitelně a přesvědčivě (byť poměrně stručně a v tomto jediném ohledu lze částečně výtce stěžovatele přitakat) odůvodnil, proč odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zmatečnost nepovažoval za důvodné, vycházeje přitom z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a důvodů usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 395/14.
Důvodnou Ústavní soud neshledal ani stěžovatelovu námitku údajného nesouladu napadených rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu jsou založeny na skutkovém a právním stavu, který je odlišný od nyní posuzované kauzy, a jejich závěry v ní z tohoto důvodu nelze aplikovat (v citovaných nálezech Ústavní soud hodnotil rozhodnutí vydaná obecnými soudy v řízeních o žalobě na obnovu řízení - při zohlednění specifik právě tohoto druhu řízení o mimořádném opravném prostředku - pročež závěry přijaté Ústavním soudem v těchto nálezech nemohou dopadat na poměry projednávané věci).
Konečně, namítá-li stěžovatel, že jednání před Vrchním soudem v Olomouci ze dne 19. dubna 2012 nebylo skončeno, neboť účastníci řízení nepřednesli své závěrečné řeči, je třeba zdůraznit, že z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a z obsahu usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 395/14 se podává, že žalovaný měl možnost se při tomto jednání vyjádřit, jak ostatně učinil.
V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádné kvalifikované důvody ke svému kasačnímu zásahu neshledal.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu