ECLI:CZ:US:2016:4.US.905.16.1
sp. zn. IV. ÚS 905/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. J., zastoupené Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 53/6, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2016 č. j. 6 To 17/2016-111, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 210/2013-100 ze dne 30. 11. 2015 bylo rozhodnuto tak, že se podle §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ponechává v platnosti podmíněné odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 210/2013-59 ze dne 16. 9. 2013 a zkušební doba se prodlužuje o osmnáct měsíců. Podle §83 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d), h) trestního zákoníku okresní soud odsouzené stanovil přiměřené omezení spočívající v povinnostech podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství, zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a podrobit se testování na užívání alkoholu a jiných návykových látek v místech a čase určených probačním úředníkem.
Dle zjištění okresního soudu byla stěžovatelka již dne 27. 6. 2014 uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin. Protože však uložený trest řádně nevykonala, byl přeměněn v trest odnětí svobody v trvání 69 dnů. Výzvou z 9. 9. 2015 byla stěžovatelka vyzvána k nástupu trestu nejpozději do 7 dnů ve Věznici Ostrava 1. Stěžovatelka tak sama učinila 22. 9. 2015 a konec trestu jí byl stanoven na 30. 11. 2015. Okresní soud dále zjistil, že se stěžovatelka dne 13. 8. 2014 dopustila přestupku proti veřejnému pořádku, kterého se dopustila rušením nočního klidu. V další přestupkové věci byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti majetku, které se dopustila odcizením propisky v hodnotě cca 80 Kč. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2015 byla stěžovatelka uznána vinnou z přečinu krádeže, kterého se měla dopustit 20. 12. 2014. V odvolacím řízení byl tento rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Prvostupňový soud tak došel k závěru, že stěžovatelka ve zkušební době nežila řádným životem. Dle názoru okresního soudu se nicméně trest odnětí svobody, ke kterému nastoupila dne 22. 9. 2015, osvědčil a vedl ke změně ve stěžovatelčině přístupu, jak mělo vyplynout ze samotného jednání stěžovatelky na veřejném zasedání. Soud přihlédl k tomu, že protiprávních jednání se stěžovatelka dopustila před nástupem do výkonu trestu, přičemž po 69 dní měla možnost plného uvědomění toho, jak chce do budoucna žít, vyrovnat se se svou drogovou minulostí a prokázat schopnost a připravenost žít řádný život. Soud proto zcela výjimečně ponechal podmíněné odsouzení v platnosti.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo ke stížnosti státního zástupce rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušeno a nově rozhodnuto tak, že odsouzená stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody z předmětného trestního příkazu v trvání osmi měsíců. Pro výkon trestu byla stěžovatelka zařazena do věznice s dozorem.
Stížnostní soud své rozhodnutí založil na argumentaci státního zástupce, které přisvědčil a podle níž okolnosti případu - zejména odsouzení za další trestný čin a dva přestupky - nesvědčí o stěžovatelčině vůli vyvarovat se jednání, jímž se dostává do střetu s trestněprávní normou.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž jednak namítá, že stížností soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, a dále se snaží prokázat, že důvody k výjimečnému postupu okresního soudu byly dány.
Stěžovatelka konkrétně uvádí, že stížnostní soud pouze provedl seznam jednotlivých odsouzení s prostým konstatováním, že se v době běhu zkušební doby stěžovatelka dopustila další trestné činnosti. Krajský soud už se však nezabýval možnou aplikací §83 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku, ačkoli tak učinil soud prvního stupně a právě výjimečné okolnosti případu jsou podstatou stěžovatelčiny argumentace.
Stěžovatelka poukazuje na to, že si po výkonu trestu našla zaměstnání v pracovním poměru, kde se seznámila s přítelem, a toto zaměstnání ji vytrhlo z negativního prostředí. Ke dni 1. 9. 2015 byla také přijata k večernímu studiu na Gymnáziu a střední odborné škole Frýdek-Místek a posléze započala i spolupráci se společností Renarkon a Kontaktním a poradenským centrem Frýdek-Místek. Podle stěžovatelky se pracovníci uvedeného centra domnívají, že výkon trestu odnětí svobody pravděpodobně způsobí přerušení započatých změn a může být pro stěžovatelku velmi demotivující z hlediska opětovné resocializace.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
Jak z ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku vyplývá, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti je v případě, kdy odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, výjimečným institutem. Soudy tedy v takovém případě disponují širokou možností uvážení a není zásadně na Ústavním soudu, aby toto uvážení nahrazoval uvážením vlastním. Z pohledu Ústavního soudu je tak významné zejména to, aby rozhodnutí obecných soudů nebylo svévolné či nelogické, což však v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelce lze dát částečně za pravdu stran jejích výhrad k odůvodnění napadeného rozhodnutí, porušení ústavně zaručených práv nicméně ani v tomto směru nespatřuje. Stížnostní soud se v odůvodnění omezil na rekapitulaci státním zástupcem podané stížnosti, na prohřešky, kterých se stěžovatelka dopustila, a na konstatování, že stížnost státního zástupce je důvodná, neboť popsané okolnosti nesvědčí o vůli stěžovatelky vyvarovat se porušování trestněprávních norem.
Takové odůvodnění by za určitých okolností mohlo představovat porušení práva na spravedlivý proces, jelikož stížnostní soud se výslovně nevypořádal s argumentací prvostupňového soudu, který konstatoval, že ze stěžovatelčina chování vyplývá, že vykonaný trest odnětí svobody již splnil svůj účel. Ústavní soud má ovšem za to, že při pohledu na napadené rozhodnutí lze důvody, pro které bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno, jednoznačně identifikovat, přičemž stížnostní rozhodnutí jako celek je možno považovat za přesvědčivé.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že stěžovatelka se ve zkušební době dopustila nejen jednoho trestného činu, ale i dvou přestupků (navíc ani řádně nesplnila jí uložený trest prospěšných prací, který tak byl přeměněn na trest odnětí svobody). To samo o sobě samozřejmě neznamená, že by soudy nemohly k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení přistoupit, lze nicméně předpokládat, že důvody pro takový postup budou nad chováním stěžovatelky v průběhu zkušební doby skutečně převažovat.
Okresní soud své rozhodnutí založil zejména na tom, že stěžovatelka již vykonala jeden trest odnětí svobody a z veřejného zasedání mělo vyplynout, že na ni tento trest výchovně zapůsobil. Pokud ovšem stěžovatelce v den rozhodnutí okresního soudu trest odnětí svobody teprve končil (a stížnostní soud rozhodoval ani ne dva měsíce poté), pak dle názoru Ústavního soudu nelze krajskému soudu vyčítat, že se ztotožnil s podanou stížností a větší váhu přiznal jednání stěžovatelky po celou dobu zkušební doby, jelikož úvaha soudu prvního stupně o stěžovatelčině nápravě se opravdu vzhledem k okolnostem popsaným v ústavní stížností napadeném rozhodnutí může jevit jako nepřesvědčivá.
Za situace, kdy lze důvody pro postup stížnostního soudu v napadeném usnesení jednoznačně identifikovat, přičemž tyto důvody samy o sobě z ústavněprávního hlediska obstojí, Ústavní soud důvody ke kasačnímu rozhodnutí neshledává. Takové rozhodnutí by ostatně vzhledem k uvedenému ani nevedlo k příznivějšímu rozhodnutí ve věci, v důsledku čehož by se pouze odložil nástup výkonu trestu a tím i stěžovatelčin návrat k běžnému životu.
Ústavní soud nemíní jakkoli snižovat úsilí, které stěžovatelka dle svých slov po výkonu předchozího trestu odnětí svobody vynaložila. Tento přístup může naopak být příslibem, že i trest odnětí svobody, který je nucena vykonat v důsledku ústavní stížností napadeného rozhodnutí, bude jen dalším krokem v započatém procesu a bude mít na stěžovatelku obdobný vliv, jaký údajně měl stejný druh trestu v minulosti.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu