ECLI:CZ:US:2016:4.US.912.16.1
sp. zn. IV. ÚS 912/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Kateřiny Ponížilové, zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 26, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2015, č. j. 18 Co 135/2015-132, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2014, č. j. 19 C 87/2013-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 18. 3. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými byla částečně zamítnuta její žaloba o určení vyživovací povinnosti proti její matce. Stěžovatelka s rozsudky nesouhlasí, soudům vytýká, že při hodnocení možností a schopností povinné vycházely z chybné koncepce posouzení životní úrovně a běžných nákladů matky, a tedy postupovaly v rozporu se zákonem. V takovém postupu spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, dále čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod.
K posouzení stížnosti si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis, avšak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť poté závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle; takové pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.
Obecné soudy se žalobou řádně zabývaly, ve svém rozhodnutí odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a proč dospěly k závěru, že stanovená výše výživného je odpovídající. Ze stížnosti je patrné, že se stěžovatelka toliko pokouší domoci dalšího věcného přezkumu rozhodnutí a stanovení vyššího výživného. Její argumentace je však především polemikou se závěry, jakých se dobraly obecné soudy, a postrádá ústavněprávní dimenzi. Podstatou námitek stěžovatelky je chybná aplikace §913 a §915 o. z. obecnými soudy, tedy otázka výkladu jednoduchého práva; k přezkumu napadených rozhodnutí z tohoto hlediska však nemá Ústavní soud pravomoc, pokud zároveň nejde o situaci, kdy obecné soudy při svém rozhodování vybočily z ústavního rámce své činnosti. Nic takového však v projednávaném případě nelze dovodit, a proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou uvedené námitky nedosahují ústavněprávní roviny.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud se stěžovatelka dovolává ústavního práva na péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, musí mít na paměti i to, že vyživovací povinnost ve smyslu §910 o. z. je vzájemná - tedy nejen matka k dceři, ale i dcera (navíc zletilá) k matce musí plnit vyživovací povinnost, a to, s ohledem na možnosti a schopnosti stěžovatelky ovlivněné přípravou na budoucí povolání, alespoň v materiálním (naturálním) slova smyslu. Jde o výraz principu rodinné solidarity spočívajícího m. j. v tom, že si jsou příbuzní (zejm. předci a potomci) povinni poskytovat pomoc v případech potřeby. U matky se vzájemná vyživovací povinnost projevuje v rovině pravidelných plateb studující dceři na její odůvodněné potřeby, u dcery například jako povinnost postarat se o matku v době její nemoci, tíživé situaci, nebo alespoň jako projev osobního zájmu či běžná pomoc v domácnosti. Metodiku určení výše výživného, na které má zletilá dcera vůči matce nárok, však rozhodně toto ustanovení Listiny neobsahuje.
Stěžovatelka má coby vysokoškolský student bezesporu určité životní náklady; sotva lze však po rodiči spravedlivě požadovat, aby se zbavil svého majetku jen proto, aby mohl přispívat do studentova rozpočtu vyšší částkou. Logikou stěžovatelky - "mám štěstí, že máma nebydlí ve větším bytě, nedostala bych nic" - lze obdobně argumentovat i naopak: "matka má štěstí, že dcera nebydlí ve větším bytě, musela by dceři platit víc". Bydlení dospělé ekonomicky aktivní osoby v produktivním věku v třípokojovém bytě nelze považovat za nadstandardní o nic víc, než "podprůměrné" bydlení studenta ve sdíleném studentském bytě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu