ECLI:CZ:US:2016:4.US.939.16.1
sp. zn. IV. ÚS 939/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Vaňka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, č. j. 3 Tdo 1483/2015-27, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015, sp. zn. 6 To 183/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. března 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 50 000 Kč, s alternativním trestem odnětí svobody v trvání 50 dnů. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 8 296 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze citovaným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil usnesení Městského soudu v Praze, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku o povinnosti k náhradě škody, a současně výrok z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 o náhradě škody (výrok I.), byla zrušena všechna rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující (výrok II.) a poškozená byla odkázána s veškerými svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal vše, co se ve věci událo od okamžiku, kdy se měl dopustit trestného činu, až do rozhodnutí dovolacího soudu. Má za to, že v jeho věci nebyl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a nesprávné hodnocení provedených výpovědí; rekognice měla být provedena v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud pak měl porušit právo stěžovatele tím, že zpochybnil výši škody, kterou měl svým jednáním způsobit. Pro uvedená pochybení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo - na spravedlivý proces; to však neshledal.
Stěžovatel opakovaně, již před řízením nalézacího soudu, před soudy i v opravných prostředcích, zpochybňoval správnost provedení rekognice. Soudy však na jeho námitky reagovaly a vypořádaly se s nimi. Taktéž problematikou (již uhrazené) náhrady škody se soudy zabývaly - v důsledku toho byl dovolacím soudem výkrok o ní vyloučen k samostatnému projednání v občanskoprávním řízení. Důvody k tomuto kroku Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil (absence zjištění, je-li poškozená plátkyní DPH), aniž by přitom bylo zpochybněno překročení hodnoty škody nikoliv nepatrné.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzeným zásahům do jeho zaručených základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; v řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu