ECLI:CZ:US:2016:4.US.966.16.1
sp. zn. IV. ÚS 966/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Petra Janeckého, zastoupeného JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 4884/2015-394, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2015, č. j. 8 Co 1531/2012-339, a Okresního soudu v Písku ze dne 6. 10. 2011, č. j. 9 C 4/2011-160, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 23. 3. 2016 doručeno podání, které splňovalo formální náležitosti stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými mu byla uložena povinnost vyklidit pozemek, k němuž skončilo nájemní právo, a současně odstranit stavbu ve vlastnictví stěžovatele, jež je na pozemku zřízena. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nesprávná v takové míře, že se jimi cítí být dotčen na základních právech na vlastnictví a spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podáním ze dne 2. 5. 2016 stěžovatel doplnil stížnost o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť již byla nařízena exekuce a hrozí tak nenapravitelné škody.
Stěžovatel je vlastníkem stavby zkolaudované jako stavba technické vybavenosti, která byla jako nepotřebná určena Ministerstvem obrany k prodeji a kterou od státu v roce 2003 nabyl jako nejvhodnější zájemce vzešlý z výběrového řízení vyhlášeného Ministerstvem obrany za tím účelem. Stavbu kupoval stěžovatel se zjevným úmyslem užívat ji jako rekreační objekt. Stavba však stojí na pozemcích ve vlastnictví více jiných subjektů, s nimiž měl původní vlastník, a poté i stěžovatel, uzavřeny nájemní smlouvy na dobu určitou. Jeden z vlastníků pozemků - Povodí Vltavy, s. p. - však nepřistoupil na prodloužení nájmu, požaduje po stěžovateli, aby pronajaté pozemky vyklidil a stavbu odstranil. Stěžovatel to odmítl, avšak v následném soudním sporu mu bylo pravomocně uloženo, aby tak učinil.
Ve stížnosti stěžovatel argumentuje především tím, že se Povodí Vltavy, s. p. jako vlastník pozemku dopouští zjevného zneužití práva, neboť stavba stojí na pouhých 26 m2 jeho pozemku, přičemž s touto částí pozemků vlastník nemá žádné úmysly, kterým by existence stavby jakkoliv bránila. Dále považuje za zjevně nepřiměřené, aby byl nucen odstranit stavbu svou hodnotou výrazně převyšující (hodnotu) pozemku a pozastavuje se nad paradoxem spočívajícím v tom, že stát stavbu nejprve prodá zájemci, který ji kupuje se zřejmým účelem užívat ji jako rekreační objekt, a následně ji prostřednictvím státního podniku požaduje odstranit, navíc na náklady stěžovatele. Pokud mělo Povodí Vltavy, s. p., v úmyslu požadovat v budoucnu odstranění stavby, nemělo připustit, aby byla nabízena a prodána "chatařům".
Ústavní soud při posuzování stížnosti vycházel z obsahu stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. V projednávaném případě je nepochybné, že k dotčení vlastnického práva stěžovatele došlo, stalo se tak ovšem způsobem legitimním - oprávněnou realizací práva konkurenčního. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy, zejména soud dovolací, se věcí zabývaly velmi důkladně. Všechny argumenty, které stěžovatel uvádí ve stížnosti, jsou věcně a vyčerpávajícím způsobem vypořádány v odůvodnění usnesení dovolacího soudu. Z něj je patrné, že si soud byl vědom otázky dotčení vlastnického práva stěžovatele, avšak přesvědčivě odůvodnil, proč mu nemohl poskytnout ochranu. Dovolací soud podrobně rozebral všechny aspekty, které by v případě důvodnosti stížnosti bylo nezbytné zvažovat v řízení před Ústavním soudem, a dospěl k závěrům, jež z hlediska možného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele obstojí. Ústavní soud nemá, co by argumentaci dovolacího soudu vytkl, a plně se ztotožňuje se závěry, jichž se v odůvodnění dobral.
Stěžovatel si musel být při výhodné koupi stavby vědom, že stavba není zkolaudována jako rekreační, že se nachází pod tzv. výkupovou čarou vodního díla Orlík, že nájemní právo svědčící k užívání pozemků, na nichž stavba stojí, je právem dočasným, není ničím zaručena jeho budoucí obnova či prodloužení a že vlastník pozemku se může po jeho nájemci domáhat po skončení nájmu vyklizení, což za daných okolností může zahrnovat rovněž povinnost k odstranění stavby. To vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu: "Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby." [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47)]. S touto judikaturou se stěžovatel měl možnost seznámit již v době, kdy se o koupi stavby ucházel, a pakliže to neučinil, svědčí to především o tom, že své právně nejisté postavení od počátku podcenil.
Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že vlastnickému právu stěžovatele s ohledem na specifické okolnosti, jakými se projednávaný případ vyznačuje, nelze poskytnou ochranu. Především tak usoudil proto, že vlastnické právo stěžovatele ke stavbě stojící proti vlastnickému právu Povodí Vltavy, s. p., k pozemku, na němž se nachází stavba, je od počátku oslabeno pouze dočasným oprávněním stěžovatele k užívání pozemku; naproti tomu vlastnické právo k pozemku je posíleno specifickým režimem ochrany vodního díla.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení namítaných ústavně zaručených práv nedošlo, pročež rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Současně byl ze stejných důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti, který ze své podstaty slouží primárně k zatímní ochraně práv stěžovatele před nezvratnými následky, jež by mohly nastat výkonem napadeného rozhodnutí, a to do doby než Ústavní soud o stížnosti rozhodne. S ohledem na skutečnost, že je o stížnosti současně rozhodnuto, nelze tomuto návrhu vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu