ECLI:CZ:US:2016:Pl.US.27.15.1
sp. zn. Pl. ÚS 27/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje), Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové a Milady Tomkové, o návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení §176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. U Krajského soudu v Hradci Králové probíhá pod sp. zn. 20 Co 146/2015 řízení o v pořadí druhém odvolání ve věci žaloby správce daně o určení vlastnictví k nemovitým věcem - pozemkům č. par. 248/2 a 248/4, jejichž součástí je stavba, rodinný dům č. p. 463 v obci České Meziříčí, k. ú. České Meziříčí, vše zapsáno na LV 1045 u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou (dále také jen "předmětné nemovitosti"). V tomto řízení vystupují na straně žalované dvě osoby, otec a syn, přičemž otec (první žalovaný) je v katastru nemovitostí veden jako vlastník a syn (druhý žalovaný) je jednak předchozím vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále daňovým dlužníkem, po kterém se příslušný správce daně pokouší vymáhat dluhy, zejména na dani z přidané hodnoty a z příjmů fyzických osob s příslušenstvím. Ohledně převodu předmětných nemovitostí panují pochyby, neboť otázka platnosti smlouvy, jíž měly být nemovitosti převedeny synem na otce, byla již dříve obecnými soudy v souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudních instancí řešena jako otázka předběžná - se závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy (pro absenci ujednání o způsobu, jakým se její účastníci vypořádají v případě, kdy zajištěný dluh nebude včas splněn) v řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 6. 2009, č. j. 6 C 38/2009-31, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2009, č. j. 24 Co 330/2009-46). Správce daně vystupuje v řízení o určení vlastnictví jako žalobce a tvrdí, že vlastníkem předmětných nemovitostí je nadále druhý žalovaný, avšak v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník veden první žalovaný. Žalobce v tomto případě musí osvědčit naléhavý právní zájem jako základní podmínku pro vyhovění určovací žalobě; spatřuje jej ve skutečnosti, že současný stav mu brání ve vymáhání výše uvedených daňových dluhů druhého žalovaného.
2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 7 C 89/2012-58, určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je nadále druhý žalovaný (daňový dlužník), neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práv, na jejímž základě byl v katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva ve prospěch prvního žalovaného, je neplatná. Proti rozsudku se žalovaní odvolali, přičemž jako hlavní argumenty uvedli, že žalobce v řízení neprokázal naléhavý právní zájem, tedy esenciální podmínku pro vyhovění určovací žalobě, o které proto nemělo být vůbec meritorně rozhodováno. V odvolání žalovaní poukázali především na skutečnost, že žalobce v průběhu řízení netvrdil existenci vykonatelného exekučního titulu; tvrdil toliko existenci vykonatelné daňové pohledávky, kterou dokládal potvrzením o stavu osobního daňového účtu druhého žalovaného (jež exekučním titulem není) a dokumenty obsaženými v připojených exekučních spisech, jimiž osvědčoval existenci daňových dluhů v předchozích řízeních, což podle názoru druhého žalovaného dostatečně naléhavý právní zájem na určovací žalobě neosvědčuje. Odvolací soud usnesením ze dne 19. 11. 2013, č. j. 20 Co 439/2013-92, rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž vyslovil závazný právní názor, podle něhož měl nalézací soud zkoumat, zda žalobce aktuálně disponuje vykonatelným rozhodnutím, kterým by naléhavý právní zájem osvědčil.
3. Nalézací soud v dalším řízení vedl dokazování v souladu se závazným názorem odvolacího soudu; rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 C 89/2012-123, žalobě opět vyhověl a určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhý žalovaný. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce soudu předložil více vykonatelných výkazů nedoplatků, přičemž druhý žalovaný u jednoho z nich výslovně připustil, že jej neuhradil, neboť jde o příslušenství daňového dluhu, o jehož správnosti vede proti správci daně soudní řízení. Na základě tohoto zjištění konstatoval nalézací soud, že žalobce disponuje vykonatelným exekučním titulem, a proto považuje naléhavý právní zájem za osvědčený; provedl dokazování, v jehož rámci opět dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práv, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva na prvního žalovaného, je absolutně neplatná pro absenci ujednání o způsobu, jakým se její účastníci vypořádají v případě, kdy zajištěný dluh nebude včas splněn. Žalovaní se proti tomuto rozsudku znovu odvolali, přičemž poukazují opět na nedostatečně prokázaný naléhavý právní zájem žalobcem - jednak odkázali na již namítanou spornost daňového dluhu, od něhož se odvíjí příslušenství zachycené v doložených výkazech nedoplatků, a dále na skutečnost, že správce daně pokaždé, když v průběhu řízení sestavil aktuální výkaz nedoplatků a druhý žalovaný jej uhradil, dokládal další, starší výkazy nedoplatků, popř. vydal výkaz nový, ačkoliv byl vždy po uhrazení některého z nich ujištěn, že již správci daně nic nedluží.
4. Naléhavý právní zájem je v tomto řízení v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku prokazován výhradně výkazy nedoplatků. V průběhu řízení jich však žalobce předkládá větší množství a snaha druhého žalovaného o jejich úhradu dosud vedla toliko k dokládání dalších výkazů, starších či novějších. Vzniká tak vcelku nepřehledná situace, která vyvolala v navrhovateli vážné pochybnosti o ústavní konformitě ustanovení §176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2006 Sb., daňového řádu ("daňový řád"), které přiznává výkazu nedoplatků právní účinky exekučního titulu. Proto odvolací soud podáním ze dne 15. 10. 2015 Ústavnímu soudu navrhl, aby toto ustanovení zákona zrušil.
II. Znění a kontext napadeného ustanovení
5. Krajský soud v Hradci Králové navrhuje zrušit ustanovení §176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, které zní:
§176 Exekuční titul
(1) Exekučním titulem je
a) výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní,
...
6. Znění ustanovení navrhovaného ke zrušení je normou přiznávající výkazu nedoplatků sestaveného z údajů evidence daní právní účinky exekučního titulu. Výkaz nedoplatků je seznamem jednotlivých dluhů, které byly pravomocně daňovému dlužníku vyměřeny a které správce daně eviduje v evidenci daní; jeho obsahové náležitosti definuje §176 odst. 2 daňového řádu. Svou povahou je výkaz evidenční pomůckou a správci daně jej sestavují zejména v případě, kdy hodlají daňové dluhy vymáhat.
7. Institut výkazu nedoplatků nedostál za účinnosti daňového řádu žádné koncepční změny. V právním předpise tomuto zákonu předcházejícímu, tedy v zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byl výkaz nedoplatků za exekuční titul považován od samého počátku jeho účinnosti, tedy od 1. 1. 1993. Po celou tuto dobu je správci daně využíván a ze systémového hlediska jej lze považovat za nástroj přispívající efektivnímu výběru daní.
III. Podmínky meritorního posouzení návrhu
8. Předtím, než Ústavní soud věcně projedná návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), musí zkoumat, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svojí rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Uvedená podmínka návrhového oprávnění je přitom splněna, jestliže se jedná o zákon, jehož aplikace má být v dané věci bezprostřední, resp. nevyhnutelná [usnesení ze dne 23. října 2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (U 39/20 SbNU 353)].
10. Z účelu a smyslu konkrétní kontroly ústavnosti pak plyne, že "zákon, jehož má být při řešení věci použito", je pouze zákon (resp. jeho ustanovení), který překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku [např. nález ze dne 6. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), bod 26; nález ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (44/2014 Sb.)]. V takovém případě musí předkládající soud osvědčit, že napadené ustanovení zákona je nucen na svoji věc, k jejímuž rozhodnutí je povolán, použít, jinak není k návrhu procesně (aktivně) legitimován a návrh je namístě odmítnut jako podaný zjevně neoprávněnou osobou. Takový závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu, například z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 24. 7. 2012 (N 130/66 SbNU 19; 284/2012 Sb.), podle kterého platí, že "soud může tímto postupem požadovat rozhodnutí jen v případě takových ustanovení zákona, která má nevyhnutelně použít v před ním projednávané věci. Nestačí pouze hypotetická možnost použití nebo pouze širší souvislosti, neboť by to v podstatě znamenalo právo soudu zpochybnit jakékoli procesní ustanovení týkající se řízení před soudem, neboť vždy dochází k určitému řetězení aplikovaných předpisů a de facto je vždy aplikován též právní předpis jako celek" [viz k tomu usnesení ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (U 39/20 SbNU 353)].
11. Hodnocení jednotlivých prostředků, jakými účastník řízení osvědčuje naléhavý právní zájem na určovací žalobě, soud provádí na základě vlastního uvážení. Pouze za situace, kdy by (v tomto případě) některé zákonné ustanovení přikazovalo soudu, aby požadavek osvědčení naléhavého právního zájmu považoval za naplněný předložením exekučního titulu, kterým by byl výkaz nedoplatků, jednalo by se o přímou aplikaci takového ustanovení. V projednávaném případě však nelze dovodit, že by soud v tomto smyslu musel použít napadené ustanovení, pročež by byl nucen rozhodnout o žalobě způsobem odporujícím zásadám spravedlnosti či ústavním právům účastníků a že by použité ustanovení soudu ve spravedlivém rozhodnutí bránilo. Odstranění napadeného ustanovení z daňového řádu by do projednávaného případu nezasáhlo; krajský soud by byl pouze nucen posuzovat naléhavý zájem jiným způsobem, než který sám zvolil. Takovému postupu však platná právní úprava nebrání ani nyní. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že navrhovatel není "exekučním soudem", který by nařizoval exekuci (výkon rozhodnutí), a tedy bezprostředně posuzoval existenci exekučního titulu; jde "jen" o soud nalézací, který má ve sporném řízení určit, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí.
12. Odpověď na otázku, zda je v tomto případě naléhavý právní zájem na určovací žalobě, odvíjí odvolací soud od existence (neexistence) exekučního titulu, který svědčí žalobci (správci daně), konkrétně od výkazu daňových nedoplatků. Oproti tomu soud nalézací ve svém prvním rozsudku existenci naléhavého právního zájmu shledal již v tom, že se žalobce domáhal nařízení exekuce, která nařízena nebyla proto, že v katastru nemovitostí je uveden jako vlastník někdo jiný než vlastník skutečný - daňový dlužník, po němž finanční úřad dluh vymáhá.
13. Nadto, za situace, kdy by výkaz nedoplatků účinky exekučního titulu neměl, prokazoval by žalobce naléhavý právní zájem nepochybně jiným způsobem, který by mu zákon umožňoval (např. jednotlivými platebními výměry). Ani z tohoto hlediska proto nelze považovat napadené ustanovení za nutně použitelné.
14. V případě projednávaného návrhu dospěl Ústavní soud v plénu k jednomyslnému závěru, že podmínka bezprostřední aplikace napadeného zákonného ustanovení soudem naplněna není. Používají-li obecné soudy v duchu čl. 95 odst. 2 Ústavy v tomto případě nějaké ustanovení zákona, pak je to v první řadě procesní ustanovení §80 o. s. ř. o určovací žalobě, případně následně hmotněprávní ustanovení §37 odst. 1 či §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého by následně posuzovaly případnou absolutní neplatnost zmíněné smlouvy o zajišťovacím převodu práv.
15. K přímé aplikaci napadeného ustanovení by patrně mohlo dojít až v exekučním řízení, ve kterém exekuční soud posuzuje, zda je doložený dokument, na jehož základě má exekuci nařídit, způsobilým exekučním titulem. V předloženém případě však jde pouze o právní normu související, nikoliv nevyhnutelně použitou, na jejíž ústavní konformitě by jádro projednávaného případu záviselo.
IV. Závěr
16. Ze shora uvedeného nelze než dovodit, že navrhovatel v řízení o určovací žalobě napadené ustanovení aplikovat ("používat") nebude, z čehož plyne závěr o nedostatku jeho aktivní legitimace k předložení návrhu na jeho zrušení. Ústavní soud proto rozhodl v plénu o odmítnutí návrhu, neboť byl podán někým k tomu zjevně neoprávněným [§43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a s čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 24/14 (vyhlášeného pod č. 52/2014 Sb.)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu