ECLI:CZ:US:2017:1.US.1024.17.1
sp. zn. I. ÚS 1024/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefanikova 1/65, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2016 č. j. 8 To 320/2016-166 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 č. j. 6 Tdo 1727/2016-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vyslýchán jako svědek v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 121/2014 a následně před Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím pod sp. zn. 3 To 208/2015 proti prap. M. H. V postavení svědka v této trestní věci vypovídal o okolnostech, které mu byly známy o napadení poškozeného vězně prap. M. H. jako příslušníkem Vězeňské služby ČR ve vazební věznici v Brně. V rámci tohoto trestního řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, že prap. M. H. byl shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví a přečinem porušení státní služby, neboť fyzicky napadl poškozeného vězně - nejprve ho udeřil teleskopickým obuškem do oblasti zad, v důsledku čehož došlo k pádu poškozeného na zem, poté vězně chytil za oděv, pomohl mu zvednout se a následně ho pravým kolenem kopnul do oblasti levého hrudníku, čímž mu způsobil zhmoždění levé poloviny hrudníku a v důsledku toho ho omezil v běžném způsobu života po dobu 3-4 týdnů. Stěžovatel podal v tomto trestním řízení svědeckou výpověď, v níž uvedl, že nebyl přítomen fyzickému napadení poškozeného, ačkoli se v rozhodné době pohyboval v těsné blízkosti. Vůči stěžovateli byl dne 7. 1. 2016 vydán trestní příkaz č. j. 90 T 162/2015-57, podle kterého byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi, jehož se dopustil tím, že u hlavního líčení ve věci prap. M. H. úmyslně zamlčel okolnosti, které musel zaregistrovat minimálně sluchem a nemohly ujít jeho pozornosti. Následně byl stěžovatel rozsudkem sp. zn. 90 T 162/2015 ze dne 17. 5.2016 opětovně shledán vinným ze spáchání skutkově stejného činu jako byl uveden v trestním příkaze a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin. Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině stěžovatele, který zamlčel existenci útoku prap. M. H. na poškozeného, tedy okolnost, která měla pro rozhodnutí soudu podstatný význam. Dále soud uvedl, že přímý úmysl stěžovatele vyplývá kontextuálně z povahy věci. Závěrem městský soud upozornil na to, že stěžovatel povýšil "loajalitu" ke kolegovi nad loajalitu k hodnotám - pravdě i právům a svobodám vězněných osob.
3. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu, který zamítl stěžovatelovo odvolání, soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně rozvádí, z jakých důkazů dospěl k závěru, že k napadení vězně došlo ve stěžovatelově přítomnosti. Odvolací soud nad to upozornil na skutečnost, že s ohledem na vymezení prostoru, kde se tedy nacházely tři osoby (pachatel napadení, poškozený a stěžovatel), je zcela nemožné, aby stěžovatel nezaregistroval napadení poškozeného (nejednalo se o osamocený úder, došlo i k pádu poškozeného na zem a dalšímu napadení poškozeného včetně kopů). Je tedy zcela evidentní, že takovýto skutkový děj nemohl ujít jeho pozornosti.
4. Podle Nejvyššího soudu, jenž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, nelze stěžovateli přisvědčit ani v jeho hodnocení procesního postupu odvolacího soudu. Na straně jedné sice nelze nezmínit, že stěžovatel v rámci písemného zdůvodnění svého řádného opravného prostředku (č. l. 155-157) učinil důkazní návrhy, které vyjmenovává ve svém dovolání (tj. návrh na provedení rekonstrukce, případně prověrky na místě a návrh na výslech poškozeného vězně odvolacím soudem), avšak při samotném projednávání svého odvolání před odvolacím soudem již takto jednoznačně, jak zjistil dovolací soud poslechem zvukového záznamu ze soudního jednání, svůj požadavek neformuloval. Obhájce stěžovatele při ústním přednesu odvolání totiž mimo jiné uvedl, že by obžalovaný měl být zproštěn obžaloby, nerozhodne-li se například odvolací soud doplnit sám dokazování v tom smyslu, že alespoň poškozeného vězně si sám vyslechne. Následně vyjádřil názor, že "alespoň tu hlavní, řekněme důkazní výpověď poškozeného by bylo vhodné slyšet v přímém přenosu, aby si soud skutečně mohl udělat objektivní názor". V rámci závěrečného shrnutí a přednesení návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřil přesvědčení, že "odvolací soud, po případném doplnění dokazování, zejména tedy provedením výpovědi poškozeného K., by měl napadený rozsudek zrušit a znovu rozhodnout, že obžalovaného obžaloby zprostí". Podle Nejvyššího soudu je trestní řízení ovládáno zásadou ústnosti a bezprostřednosti, není tedy možné odhlížet od toho, jak ve vztahu k případnému doplnění dokazování své stanovisko stěžovatel prostřednictvím svého obhájce prezentoval při veřejném zasedání o odvolání. To rozhodně (viz slova "nerozhodne-li se") nelze interpretovat jako nepochybně uplatněný návrh stěžovatele na doplnění dokazování před rozhodnutím odvolacího soudu o jeho řádném opravném prostředku. Není-li návrh na doplnění dokazování uplatněn způsobem, o němž nevzniká pochybnost (např. tak, jak byl formulován v písemném zdůvodnění odvolání), resp. je-li formulován tak, že ponechává na úvaze soudu, zda označený důkaz provede či nikoli, nevzniká povinnost soudu, aby o takovém podnětu (nikoli návrhu) procesním způsobem rozhodl. Nelze-li vyjádření procesní strany považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout, podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nelze považovat za opomenutý důkaz, není-li o něm výslovně rozhodnuto. Odvolacímu soudu proto podle Nejvyššího soudu nelze vytýkat, že v rámci veřejného zasedání nerozhodl způsobem, který stěžovatel očekával či požaduje ve svém dovolání.
5. Námitce, že se odvolací soud nevypořádal s odvolací argumentací obviněného, resp. že o důkazním návrhu nerozhodl a svůj procesní postup náležitě nevyložil, rovněž nelze přisvědčit. Odvolací soud shledal skutková zjištění nalézacího soudu správnými, jím provedené dokazování za dostatečné pro zjištění skutkového stavu, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, a obviněným navržené (ve své podstatě alternativně vznesené) doplnění dokazování za nadbytečné s ohledem na rozsah již provedeného dokazování a argumentaci, kterou následně uplatnil. Odvolací soud nepovažoval provádění dalšího dokazování za potřebné s ohledem na to, že učinil poznatek, že tvrzení obviněného (jím nastíněná varianta možného napadení poškozeného před jeho příchodem) bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností vyvráceno. K uvedenému lze dodat, že tato alternativa (v přednesu obhájce obviněného při veřejném zasedání o odvolání v podobě "vyvedení poškozeného, jeho napadení a k jeho vrácení zpátky do určeného prostoru" před přivoláním stěžovatele) nemá v provedeném dokazování podkladu a nelze proto odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že k dalšímu dokazování nepřistoupil.
6. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že jak Krajský soud v Brně, tak Nejvyšší soud porušily jeho právo na spravedlivý proces. Krajský soud v Brně jako soud odvolací zejména tzv. opominutím důkazů v trestním řízení a Nejvyšší soud jako soud dovolací tím, že ač se jednalo o extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem vzájemně si odporujících důkazů, nevyhověl podanému dovolání, čímž se dopustil stejného pochybení jako soud odvolací. Stěžovatel v písemném vyhotovení odvolání jednoznačně uplatnil své právo a navrhl doplnit dokazování o rekonstrukci, případně prověrku na místě, a výslech poškozeného vězně. Tento svůj procesní návrh v podaném odvolání dostatečně zdůvodnil a z podání o učiněném návrhu nemohlo být pochyb. V usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 320/2016-166 ze dne 16. 8. 2016 v posledním odstavci první strany v druhém řádku soud uvádí, že: Navrhuje (obžalovaný ve svém odvolání) opětovný výslech poškozeného K. a dále ohledně událostí v čase od 12:11 do 12:14 hodin navrhuje, aby byla provedena rekonstrukce, případně prověrka na místě. S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek po doplnění dokazování změnil tak, že obžalovaného obžaloby zprosti. Neprovedením navržených důkazů a nedostatečným odůvodněním svého rozhodnutí měl odvolací soud porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že nenapravil toto pochybení, které způsobilo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ač mu to zákon v daném případě umožnil. Zásadu ústnosti nelze chápat tak, že by bránila využití písemnosti v řízení či písemnému styku soudu se stranami.
7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy však Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud si je vědom toho, že by bylo vhodnější pro zvýšení legitimity odsuzujícího rozsudku či napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, aby některý z obecných soudů na základě požadavku stěžovatele vyslechl poškozeného vězně. Bylo by též možno neprovedení navržených důkazů odůvodnit přesvědčivěji. V původní trestní věci však jasně vyplynuly skutkové okolnosti napadení poškozeného vězně i situace, o níž stěžovatel svědčil v původním trestním řízení, vedeném proti příslušníkovi vězeňské služby. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by rozhodnutí prvostupňového soudu trpělo takovými nedostatky, aby bylo nutno jej odvolacím soudem zrušit. Pro zjištění skutkového stavu věci pak nebylo nezbytné provést výslech poškozeného či rekonstrukci nebo prověrku na místě. Tímto svým odůvodněním pak Ústavní soud napravuje vadu, jíž se dopustil odvolací soud, neboť skutečně měl na písemný návrh stěžovatele jednoznačně reagovat a odůvodnit neprovedení navržených důkazů. Avšak není nezbytné kvůli tomuto pochybení napadená rozhodnutí rušit, neboť poté, co by odvolací či dovolací soud odůvodnily neprovedení důkazů jejich nadbytečností, prvostupňový rozsudek proti stěžovateli by zůstal nezměněn. Ústavní soud poukazuje na to, že napadená rozhodnutí byla jinak přesvědčivě odůvodněna, závěry o vině stěžovatele vyznívají přesvědčivě. Proto i přes uvedené pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění neprovedení důkazů navržených v odvolání neshledal Ústavní soud, že by toto pochybení ve svém důsledku vedlo k nespravedlivému odsouzení stěžovatele, a proto neshledal, že má takovou intenzitu, aby vedlo ke konstatování o tak zásadním zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, aby bylo nezbytné napadená rozhodnutí zrušit.
10. Vzhledem k tomuto závěru Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu