ECLI:CZ:US:2017:1.US.1064.16.1
sp. zn. I. ÚS 1064/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kolaříka, zastoupeného Mgr. Filipem Záděrou, Ph.D., advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2015 č. j. 97 Co 126/2015-229, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. února 2015 č. j. 28 C 233/2013-221 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. srpna 2015 č. j. 28 C 233/2013-235, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Hypoteční banky, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, a Alžběty Axmann, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. dubna 2016, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel, jako jeden ze žalovaných v původním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), byl usnesením obvodního soudu ze dne 24. února 2015 č. j. 28 C 233/2013-221 osvobozen od soudního poplatku z podaného odvolání v rozsahu 30 %.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. července 2015 č. j. 97 Co 126/2015-229 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
4. Protože stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, obvodní soud dne 24. srpna 2015 č. j. 28 C 233/2013-235 řízení o odvolání stěžovatele zastavil.
5. Následně, dne 10. září 2015, podal stěžovatel dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 7. července 2015, tedy proti usnesení, které se týkalo osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. ledna 2016 č. j. 32 Cdo 5360/2015-255 dovolání odmítl pro bezpředmětnost, protože již před podáním dovolání bylo řízení před obvodním soudem zastaveno. Proti zastavení řízení stěžovatel nepodal odvolání, usnesení o zastavení řízení tedy nabylo právní moci. Rozhodnutí o podaném dovolání by se proto nemohlo projevit v poměrech stěžovatele.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl osvobozen od soudního poplatku pouze z 30 %, neobsahuje řádné odůvodnění a je nepřezkoumatelné. Není zřejmé, jaké úvahy soud vedly pouze k částečnému osvobození od placení soudního poplatku. K rozhodnutí městského soudu stěžovatel uvedl, že městský soud se řídil pouze vlastními úvahami o možnostech výdělečné činnosti stěžovatele, aniž by hodnotil dokládané skutečnosti a důkazy. Namísto toho měl posoudit aktuální a doložené poměry stěžovatele. Proto měl za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel nepodal proti usnesení obvodního soudu o zastavení řízení žádný opravný prostředek, přestože opravné prostředky proti takovému rozhodnutí jsou obecně přípustné a o možnosti podat odvolání byl stěžovatel poučen. V tomto případě tak zjevně nebyla naplněna podmínka vyčerpání všech zákonných procesních prostředků ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná.
10. Pokud jde o napadená usnesení týkající se osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle §237 až 238a občanského soudního řádu [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Této možnosti stěžovatel sice využil, Nejvyšší soud však dovolání odmítl, neboť řízení, k němuž se mělo osvobození od soudních poplatků vztahovat, bylo pravomocně zastaveno. Za této situace tak stěžovatel nemohl podat ústavní stížnost přímo proti napadenému usnesení městského soudu. Takovýto postup připouští §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pouze v případě, bylo-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejících na uvážení dovolacího soudu (tedy pro nesplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu), což ale není tento případ. Ústavní stížnost měla naopak směřovat proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž teprve v případě, kdy by se stěžovatel domohl jeho zrušení, by přicházel v úvahu přezkum napadených usnesení instančně nižších soudů. I ve zbývajícím rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
11. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj