ECLI:CZ:US:2017:1.US.1117.16.2
sp. zn. I. ÚS 1117/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016 sp. zn. 14 Co 460/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 15 C 19/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice náhrady škody a nemajetkové újmy s odůvodněním, že byl u Obvodního soudu pro Prahu 10 účastníkem řízení sp. zn. 1 T 61/2011 v procesním postavení obžalovaného. Na den 3. 10. 2012 bylo nařízeno hlavní líčení, kterého se obžalovaný zúčastnil. Soudce odročil o hodinu jednání za účelem vyhlášení rozsudku, jehož se stěžovatel rozhodl neúčastnit. Vyšel přitom z toho, že účast na vyhlášení rozsudku je jeho právem, nikoliv povinností. Ve věci rozhodující soudce vyhodnotil nepřítomnost obžalovaného při vyhlašování rozsudku jako záměrné maření soudního řízení a vydal na stěžovatele zatykač. Když se stěžovatel o tomto dozvěděl, napsal mailovou zprávu s tím, že souhlasí, aby rozsudek byl vynesen v jeho nepřítomnosti. Omluvu dodatečně zaslal i advokát obžalovaného. Soudce od samého počátku věděl, že účelu, pro který byl zatykač vydán, lze dosáhnout i jinými prostředky, zatykač nezrušil a ponechal ho v platnosti. Dne 20. 10. 2012 byl stěžovatel zadržen Policií ČR a umístěn do cely předběžného zadržení, kde byl až do 21. 10. 2012, kdy byl propuštěn. V souvislosti se zadržením vznikly stěžovateli náklady ve výši 20 450 Kč, jichž se žalobou domáhal na státu.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem sp. zn. 15 C 19/2013 rozhodl tak, že žalobu stěžovatele zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud v Praze v ústavní stížnosti napadeném rozsudku vyšel z toho, že v případě vydání příkazu k zatčení lze odpovědnost státu dovodit jen podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1993 Sb. - nesprávný úřední postup.
Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyl dán důvod k vydání příkazu k zatčení. Nebylo prokázáno, že by obviněného nebylo možno předvolat, předvést nebo zadržet. Soud se o to před vydáním příkazu k zatčení ani nepokusil. Rovněž se soud nepokusil předvolat stěžovatele cestou jeho advokáta. Podle ustanovení §68 tr. ř. nelze vzít do vazby obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Stěžovatel poukazuje na to, že trestní řízení bylo ve fázi vyhlašování rozsudku. Soud již musel vědět, že obžalovanému bude uložen trest v délce trvání sedm měsíců. Obžalovaný tvrdí, že se zdržoval v místě svého bydliště a soud se ani nepokusil ho předvolat.
Další námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s přiznáním nákladů Ministerstvu spravedlnosti v řízení před soudem prvního stupně. Podle něj je ministerstvo státní institucí, která má pro odškodňování nároků proti státu samostatný odbor s profesionálním aparátem a vlastním rozpočtem.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V předmětném případě brojí stěžovatel především proti vydání samotného příkazu k zatčení, čímž mu měla vzniknout újma, jíž se v řízení před obecnými soudy domáhal. Je tedy nasnadě, že se obecné soudy musely zabývat především tím, zda došlo ke vzniku škodné události, resp. k nesprávnému úřednímu postupu. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se zabýval důvody, které vedly soudce Láznu k vydání zatýkacího rozkazu, přičemž shledal, že zvolený postup byl zákonný a z toho důvodu nelze dohledat existenci odpovědnostního titulu. Závěr odvolací soud se zejména opírá o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 16 KSS 2/2013-134 ze dne 20. 6. 2013. Tímto rozhodnutím kárného senátu byl soudce Lázna zproštěn kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že jako předseda senátu v trestní věci vedené proti obžalovanému - stěžovateli pod sp. zn. 1 T 61/2011 vydal dne 3. 10. 2012 příkaz k zatčení na stěžovatele. Soud prvního stupně, odvolací soud i kárný senát shodně dospěly k závěru, že v předmětné trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení (byť i jen vyhlášení rozsudku) bez účasti obžalovaného a obžalovaný - stěžovatel neudělil souhlas s konáním bez jeho účasti zákonem stanovenou formou. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, "odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a to jak ve fázi vydání příkazu k zatčení, tak při jeho realizaci soudem".
Takový právní závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, z jakých právních a skutkových okolností případu vyšel a k jakým závěrům na jejich základě dospěl.
U přiznané náhrady nákladů řízení (600 Kč) proti stěžovateli se nejedná o takovou částku, jejímž zaplacením by mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu