ECLI:CZ:US:2017:1.US.1133.17.1
sp. zn. I. ÚS 1133/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Sociální a zdravotní centrum Letiny s.r.o., se sídlem Zručská cesta 8, Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 3300/2016-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v důsledku nesprávné interpretace norem podústavního práva obecnými soudy.
2. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 23. 11. 2015 č. j. 6 C 172/2015-94 byla k námitce stěžovatelem žalované České republiky, Ministerstva financí (dále jen "vedlejšího účastníka") vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu Plzeň - jih s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2016 č. j. 15 Co 8/2016-101 bylo k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvého stupně potvrzeno. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. V soudním řízení se jedná o nároku stěžovatele jako žalobce z tvrzené odpovědnosti vedlejšího účastníka za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb., jehož se měla dopustit veřejná ochránkyně práv.
3. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že dovolání stěžovatelky spočívalo v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu zakládá na nesprávném právním posouzení otázky místní příslušnosti soudu, protože se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1958/2014. Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Podle Nejvyššího soudu ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily právní otázku možnosti volby místní příslušnosti soudu dle §87 písm. b) o. s. ř. Toto nesprávné posouzení spočívá v tom, že soudy pokládají za relevantní pouze výsledek nesprávného úředního postupu, a nikoliv též jeho samotný průběh. Na základě toho pak obecné soudy dovozují, že místně příslušným soudem je co do možnosti volby stěžovatele ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. toliko Městský soud v Brně, v jehož místní příslušnosti došlo ke zveřejnění zprávy veřejné ochránkyně práv (dále též "VOP"). Není sporu, že kontroly VOP byly provedeny v zařízení stěžovatele na adrese Letiny 70, což je místo v obvodu místní příslušnosti Okresního soudu Plzeň - jih. Následně vydané zprávy VOP jsou pak bezpochyby výsledkem, resp. závěrem z těchto kontrol. Předmětem řízení je náhrada újmy za nesprávný úřední postup. Skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy, je tedy tento tvrzený nesprávný úřední postup jako celek od svého zahájení do svého skončení, nikoliv pak pouze výsledek tohoto postupu. Dle přesvědčení stěžovatele je zcela zřejmé, že tento předmětný nesprávný úřední postup, pokud byl dán, proběhl též v zařízení stěžovatele na adrese Letiny 70. Předmětné zprávy jsou "pouhým" vyústěním nesprávně provedených kontrol s tím, že žalobou napadené závěry zpráv byly učiněny a přijaty v Letinech a v Brně byly "pouze" vtěleny do zpráv a medializovány. Podle stěžovatele v místní působnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 se neodehrála ani kontrola a ani zveřejnění kontrol, nemají zde bydliště žádní potencionální svědci, nejsou zde žádné úřady kontrolující dle zákona o sociálních službách zařízení stěžovatele atd. Přenesení místní příslušnosti k tomuto soudu se jeví jako umělé, neefektivní a nehospodárné, potažmo pak jdoucí proti smyslu procesní ekonomie řízení. Obecné soudy tedy měly porušit v důsledku nesprávné interpretace norem podústavního práva jeho ústavní právo na zákonného soudce.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se odehrává pouze na úrovni podústavního práva a jeho výkladu, který není ani excesivní, ani nesrozumitelný.
7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu