ECLI:CZ:US:2017:1.US.1174.17.1
sp. zn. I. ÚS 1174/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t.č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 329, Česká Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T10/2014-1435 ze dne 7. 12. 2015, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 22/2016 ze dne 7. 4. 2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1415/2016-48 ze dne 8. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 10/2014-1435 ze dne 7. 12. 2015 uznán vinným pod bodem 1. výroku rozsudku zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem 2. výroku rozsudku zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1,2 trestního zákoníku a pod bodem 3. výroku rozsudku zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a byl za tyto skutky a za přečin krádeže podle §205 odst. l trestního zákoníku dle příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 11. 2013 č. j. 2T 426/2013-137, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ze strany stěžovatele odvolání, které napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který následně toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení nepřisvědčil námitkám obviněného, protože pokud jde o posouzení otázky, zda ze strany obviněného šlo o pohlavní zneužití dítěte mladšího patnácti let svěřeného do jeho dozoru (§187 odst. 2 trestního zákoníku), je významné, že svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá, odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena k dozoru. Za takovou dozorující osobu je třeba považovat manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti. V takovém případě je dítě osobou svěřenou jeho dozoru, přičemž pachateli trestného činu pohlavního zneužití podle §187 trestního zákoníku nemůže prospívat z hlediska trestu okolnost, že se činu dopustil na dívce již mravně a jinak narušené (srov. č. 28/1985 Sb. rozh. tr.). Zákonný znak "zneužití závislosti" osoby svěřené k dozoru není vyloučen tím, že zneužitá osoba pro svůj věk nebo stav není schopna chápat protiprávnost a amorálnost činu a uvědomit si svůj stav závislosti. Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Ve vztahu k jednání pod bodem 2. rozsudku z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel od jara 2013 do listopadu 2013 vykonával v přesně nezjištěném počtu případů soulož s nezletilou poškozenou, které tehdy bylo pouze 13 let, a to i přesto, že nezletilá poškozená byla dcerou jeho tehdejší družky, s níž žil ve společné domácnosti a se kterou nezletilou poškozenou společně vychovával, tj. nezletilá poškozená, tehdy ještě dítě byla obviněnému svěřena k dozoru. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel tak uvedeným jednáním naplnil znaky zločinu znásilnění, neboť vykonal soulož s dítětem mladším patnácti let a spáchal čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru.
4. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že je přesvědčen o tom, že soudy všech tří stupňů nedostály v trestním řízení proti němu vedeném pravidlu in dubio pro reo, neboť i přes všechny v řízení vyvstanuvší důvodné pochybnosti uznaly stěžovatele vinným. V důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (jak stěžovatel označuje své zamítnuté důkazní návrhy) se obecné soudy dopustily porušení práva na spravedlivý proces, neboť svá rozhodnutí řádným způsobem nezdůvodnily, neboť se nevypořádaly s námitkami stěžovatele ve věci skutkového i právního posouzení. Stěžovatel byl soudem prvního stupně uznán vinným znásilněním, ale přiznával, že s nezletilou uskutečnil několik vzájemně dobrovolných sexuálních styků, ale že ji v žádném případě neznásilnil. Rovněž popíral, že byla svěřena jeho dozoru, jak má na mysli zákon, neboť ke stykům dle jeho tvrzení docházelo v době, kdy již s matkou nezletilé nebydlel ve společné domácnosti. Podle stěžovatele průběh znásilnění, kterými byl stěžovatel uznán vinným, soudy prvního i druhého stupně popisují odlišně od poškozené. Podle názoru stěžovatele nebylo v řízení před soudem prvního i druhého stupně přihlédnuto k rozpornostem znaleckých posudků Mgr. Čermákové a PhDr. Košťálové a jednotlivých výpovědí poškozené. Stěžovatel navrhoval řadu důkazů o dobrovolnosti svých sexuálních styků s třináctiletou poškozenou a prokazujících nedostatečnost morální odpovědnosti uvedené poškozené a považuje za zásah do svých práv, že nebyly provedeny, ačkoli to bylo soudy odůvodněno. Současně s podáním ústavní stížnosti stěžovatel požádal v souladu s §83 zákona o Ústavním soudu, aby náklady na jeho zastoupení před Ústavním soudem zcela nebo zčásti zaplatil stát, protože je nemajetný.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy však Ústavní soud neshledal.
7. Jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. bod 3 tohoto usnesení), obecné soudy stěžovateli vysvětlily, v čem spatřují naplnění trestného činu znásilnění ve vztahu k nezletilé poškozené, přičemž její chování není pro posouzení příslušné skutkové podstaty relevantní. Obecné soudy též vysvětlily, v čem spatřují naplnění podmínky dozoru nad dítětem. Toto vysvětlení je z pohledu Ústavního soudu ústavně konformní stejně jako odůvodnění neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů.
8. O požadavku stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele nebylo nutno rozhodovat, neboť zákon o Ústavním soudu v §83 stanoví, že se rozhodnutí o tomto návrhu vydává v případech, kdy nebyla ústavní stížnost odmítnuta.
9. Ústavní soud však s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu