ECLI:CZ:US:2017:1.US.1272.17.1
sp. zn. I. ÚS 1272/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Mgr. Bohumila Petrů, advokáta se sídlem advokátní kanceláře Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 10. dubna 2017 č. j. 10 C 215/2016-125, spojené s návrhem na zrušení části věty druhé před středníkem, a to slov "nejvýše však 486 000 Kč" v ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Přerově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 10. dubna 2017 č. j. 10 C 215/2016-125. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud zrušil v části věty druhé před středníkem slova "nejvýše však 486 000 Kč" v ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresní soud přiznal stěžovateli jako svědkovi náhradu nákladů spojených s podáním svědecké výpovědi dne 28. března 2017, a to cestové vlakem Praha x Přerov a zpět ve výši 489 Kč a náhradu ušlého výdělku za 10 hodin á 242 Kč ve výši 2 420 Kč, celkem tedy svědečné ve výši 2 909 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě předvolání Okresního soudu v Přerově ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 215/2016 se dostavil jako svědek k výslechu a dne 29. března 2017 písemně ve smyslu §139 odst. 1 o. s. ř. uplatnil nárok na svědečné ve výši 6 968,55 Kč, které se skládalo z náhrady hotových výdajů na cestovné a za dobu účasti na jednání soudu, po kterou se nemohl věnovat své obvyklé výdělečné činnosti, a to za 10 hodin ztraceného času, včetně DPH. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím, proti kterému není odvolání přípustné, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, neboť mu nebyla přiznána plná náhrada svědečného, respektive ušlého výdělku.
4. Proto stěžovatel podal i návrh na zrušení části ustanovení §29 odst. 3 příslušné vyhlášky ve slovech, kterými se činí zcela neodůvodněný rozdíl mezi svědkem - zaměstnancem v pracovním poměru nebo v poměru obdobnému pracovnímu poměru, a svědkem, který je osobou samostatně výdělečně činnou, u kterého je omezení výše ušlého výdělku stanoveno částkou základu daně, podle které je určena poslední známá daňová povinnost, nejvýše však 486 000 Kč. Podle tvrzení stěžovatele je napadená část ustanovení předmětné vyhlášky v rozporu s principy rovnosti, neboť není pro jakékoliv omezení svědečného žádný legitimní důvod a už vůbec není přípustné, aby případné omezení výše náhrady ušlého výdělku platilo pouze pro určitý okruh osob, a to zjevně diskriminujícím způsobem. Stěžovatel je přesvědčen, že tento návrh na zrušení uvedené části ustanovení napadené vyhlášky svým dosahem přesahuje jeho vlastní zájem na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Přerově.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou. Stěžovatel je advokátem a podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (290/2015 Sb.) nemusí být ve smyslu §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Stížnost není nepřípustná ani podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného svědečného. Ústavní soud se problematikou výše svědečného opakovaně zabýval a v usnesení ze dne 7. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 394/16 jako orbiter dictum k návrhu na zrušení totožného ustanovení mimo jiné uvedl, že: "Poskytnutí svědecké výpovědi je občanská povinnost, nikoliv činnost provozovaná za účelem dosažení zisku. Svědečné je koncipováno jako náhrada ušlého výdělku §139 odst. 1 o. s. ř. i §29 napadené vyhlášky. Za to - tedy za čas strávený svědčením - náleží svědkovi svědečné coby pouze náhrada příjmů. Svědek není odměňován za to, že svědčil. Ústava ani Listina nezaručují právo na svědečné, neexistuje tedy ani ústavní povinnost státu jakkoliv kompenzovat ušlý podnikatelský zisk. Je plně na úvaze zákonodárce, v jaké výši a jakou metodu výpočtu svědečného zvolí. V Listině garantovaná ochrana vlastnického práva míří primárně na zajištění výkonu již existujícího práva, respektive práva nabytého na základě právního titulu či legitimního očekávání majetku. Z povahy věci nelze chránit každou budoucí možnost svědka nabývat majetek".
9. První senát Ústavního soudu nemá důvod se od shora uvedených závěrů jakýmkoliv způsobem odchýlit ani v posuzované věci. Za situace, kdy okresní soud aplikoval rozhodné ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
11. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K návrhu na zrušení slov "nejvýše však 486.000 Kč" v ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh akcesorický, který jako takový následuje osud ústavní stížnosti. Na základě toho Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu