ECLI:CZ:US:2017:1.US.1279.17.1
sp. zn. I. ÚS 1279/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jana Jedličky, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 274/2016-68 ze dne 23. 3. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 122/2015-61 ze dne 7. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 1. 6. 2015 č. j. ZKI PR-O-162/1364/2014-35, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, ze dne 19. 9. 2014 č. j. OR-734/2014-101. Jím bylo vyhověno nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chybného údaje katastru nemovitostí u blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Záběhlice, neboť se nejednalo o chybu ve smyslu ustanovení §36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel obsáhle vylíčil okolnosti vztahující se k vývoji vlastnictví a práva hospodaření k dotčeným pozemkům a namítl, že soudy věc nesprávně právně posoudily. Konkrétně namítl, že neexistuje žádná listina zakládající převod nebo přechod vlastnictví předmětných pozemků (resp. hospodaření s nimi) na stát a nebylo doloženo žádné datum takového převodu či přechodu. Dále stěžovatel uvedl, že neexistuje relevantní právní norma, podle které by družstevní nemovitosti mohly přejít na stát, anebo podle kterých by mohlo přejít právo hospodaření na okresní národní výbor, resp. městský úřad. Stát tedy dle názoru stěžovatele na základě dostupných dokumentů nikdy nebyl vlastníkem daných pozemků, a pokud pak nebyl stát nikdy vlastníkem, nemohlo ani nikdy dojít k přechodu vlastnictví na hlavní město Prahu. V takovém případě ovšem ani nemůže setrvat stav, kdy je v katastru nemovitostí v současné době coby vlastník zapsáno hlavní město Praha. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Správní soudy nepochybily, pakliže žalobu stěžovatele zamítly s odůvodněním, že institut opravy chyb v katastru nemovitostí dle §36 katastrálního zákona se na právě posuzovaný případ nevztahuje a nelze jej použít. Ve správním řízení zahájeném podle §36 katastrálního zákona nemohou být právní vztahy dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou. Ve vztahu k daným pozemkům přitom bylo v civilní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 298/2003, určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je hlavní město Praha. V katastru nemovitostí byl tento subjekt jako vlastník také zapsán (se správou nemovitostí svěřenou městské části Praha 4). Tomu korespondoval též obsah sbírky listin. Rozpor mezi údaji zapsanými v katastru nemovitostí a listinami založenými ve sbírce listin tak dokonce ke dni návrhu stěžovatele na provedení opravy ani neexistoval. Opravou chyby stěžovatel naopak sledoval změnu vlastnického práva k dotčeným pozemkům (v podstatě obcházeje výsledky řízení o určovací žalobě), čemuž za této situace správní orgány ani soudy přirozeně vyhovět nemohly. Všechny tyto pro rozhodnutí podstatné momenty soudy ve svých rozhodnutích logicky a srozumitelným způsobem vysvětlily. Jejich závěry proto Ústavní soud pokládá za ústavně konformní.
Za této situace tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu