ECLI:CZ:US:2017:1.US.1297.17.1
sp. zn. I. ÚS 1297/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Škuty, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 136/2016-36 ze dne 22. února 2017 a proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2016 č. j. 22 Af 15/2016-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jako "Listina"). Dále namítá též zásah do svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel tvrdí, že proti dodatečným platebním výměrům, jimiž mu byla doměřena daň, podala jeho tehdejší zástupkyně blanketní odvolání, které následně doplnila. Poté, co bylo odvolání zamítnuto, tehdejší zástupkyně stěžovatele zjistila, že blanketní odvolání nebylo jako příloha z její datové schránky odesláno. Tehdejší zástupkyně stěžovatele tedy doručila správci daně pouze doplnění odvolání, a to den následující po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Předmětem soudního sporu, z nějž plynou napadená rozhodnutí, však bylo jen zamítnutí žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání v předešlý stav (žádost o navrácení odvolací lhůty). Žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj - Územní pracoviště v Karviné byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě odmítnuta a jeho kasační stížnost pak napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že Krajský soud v Ostravě s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008 č. j. 9 As 88/2007-49 a ze dne 17. 12. 2009 č. j. 9 As 47/2009-115, dovodil, že v případě žádosti o navrácení lhůty v průběhu odvolacího řízení se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, které je podle §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), vyloučeno ze soudního přezkoumání. Proto žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. odmítl. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 1 Afs 86/2004-54, publikovaného pod č. 792/2006 Sb. NSS, je rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení při žádosti o prodloužení lhůty rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Obdobný závěr platí také pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o navrácení lhůty, neboť pokud by správce daně takové žádosti vyhověl, mohl by tím založit subjektivní právo žadatele (daňového subjektu). Podle Nejvyššího správního soudu Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008 č. j. 9 As 88/2007-49 publ. pod č. 1881/2009 Sb. NSS, v němž judikoval, že rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle §41 správního řádu, je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání. Ve svém napadeném rozsudku odkázal Nejvyšší správní soud na svou prejudikaturu, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009 č. j. 9 As 48/2009-105: "Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu je rozhodnutím, které naplňuje výše uvedenou časovou, místní i osobní podmínku, z čehož vyplývá, že předmětné rozhodnutí je nutno pokládat za rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu jako rozhodnutí předběžné povahy, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci." Podle Nejvyššího správního soudu v projednávané věci přicházelo v úvahu více odvolacích řízení, která ovšem tvoří součást jednoho daňového řízení, a to: řízení o odvolání stěžovatele proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům a řízení o odvoláních proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení. V projednávané věci žaloba stěžovatele směřovala výlučně proti rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení jsou prvostupňovými rozhodnutími správce daně, proti nimž bylo možno podat odvolání, o čemž byl stěžovatel v uvedených rozhodnutích řádně poučen. Konečnými rozhodnutími by tak byla až rozhodnutí o případných odvoláních stěžovatele proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení; z povahy věci by v těchto odvoláních mohl relevantně stěžovatel zejména namítat, že odvolání byla podána včas. Pro uvedená konečná rozhodnutí by tedy bylo podstatné vyřešení předběžné otázky, zda stěžovatelově žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům bylo vyhověno či nikoli. Nepodal-li ovšem stěžovatel proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení odvolání, ač mu v tom nic nebránilo, nemůže se nyní dovolávat toho, že uvedená rozhodnutí nabyla právní moci, neboť se tak stalo výhradně v důsledku jeho jednání - nepodání odvolání. Na závěru, že také v nyní projednávané věci rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty má charakter rozhodnutí předběžného, proto uvedené nemůže mít vliv. Z výše uvedeného podle Nejvyššího správního soudu plyne také nedůvodnost argumentace stěžovatele o údajném neefektivním postupu, při němž by musel při podání žádosti o navrácení odvolací lhůty současně podat žalobu proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost a zastavení odvolacího řízení. Proti těmto rozhodnutím jako rozhodnutím prvního stupně mohl stěžovatel podat odvolání a teprve rozhodnutí o jeho (nepodaných) odvoláních by mohl napadnout žalobou. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadl-li stěžovatel v nyní projednávané věci rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platovým výměrům, jedná se ve smyslu §68 písm. e) a §70 písm. b) s. ř. s. o žalobu nepřípustnou, kterou je nutno podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Nerozhodoval-li pak krajský soud ve věci samé, ale odmítl-li správně žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti konkrétně zabývat kasačními námitkami, které se týkaly posouzení důvodnosti žádosti o navrácení lhůty, tj. zejména tím, zda žádost byla důvodná, zda nepovolení navrácení lhůty zmeškané o jeden den znamená porušení práva na spravedlivý proces a nedodržení cíle správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně a zda byla DPH správcem daně doměřena oprávněně.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval námitky, již řešené obecnými soudy s tím, že podstatou sporu je právní otázka, zda rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav je vyloučené ze soudního přezkumu jako o otázce předběžné povahy či zda je samostatně soudně přezkoumatelné, přičemž o této otázce podle něj Nejvyšší správní soud rozhodl nesprávně a měl připustit soudní přezkum napadeného správního rozhodnutí. Zásah do svého práva na zákonného soudce stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 186/2006-54 ze dne 27. 10. 2009 a pokud se od něj chtěl odchýlit, musel by tak učinit prostřednictvím rozhodnutí rozšířeného senátu. Stěžovatel závěrem uvedl, že se nemůže ztotožnit s myšlenkou Nejvyššího správního soudu, že by měl preventivně podávat žaloby, pro případ, že o několik měsíců později bude o jeho odvolání ve věci vrácení lhůty rozhodnuto negativně.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal. Se všemi námitkami stěžovatele se již náležitě zabývaly obecné soudy a přesvědčivě (viz výše bod 3) vysvětlily, proč dospěly k závěru, že napadené správní rozhodnutí není samostatně soudně přezkoumatelné a z jaké prejudikatury Nejvyššího správního soudu vycházely.
7. Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře podává jasný návod, jak v situacích, do nichž se stěžovatel dostal, postupovat a která rozhodnutí jsou způsobilá soudního přezkumu a proč. Stěžovateli tedy nebylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu jen tím, že se soudy nezabývaly jeho žalobou s tím, že měl procesně postupovat jinak, tak jak to ve své setrvalé judikatuře správní soudy vyžadují. Názor stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud měl obrátit na rozšířený senát, není v jeho ústavní stížnosti dostatečně argumentačně podložen, proto ani ve vztahu k tomuto argumentu neshledal Ústavní soud zásah do základního práva stěžovatele.
8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu