ECLI:CZ:US:2017:1.US.1403.17.1
sp. zn. I. ÚS 1403/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ildara Gareeva, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph. D., advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 37/2017 ze dne 31. 3. 2017 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. Nt 656/2015-803 ze dne 28. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby, resp. její nahrazení peněžitou zárukou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že soudy nepřihlédly k argumentaci Nejvyššího správního soudu ve věci řízení o udělení mezinárodní ochrany, z níž jim mělo být zřejmé nebezpečí hrozící stěžovateli v Rusku a upření mu práva na spravedlivý proces. Soudy též dle něj nepřihlédly k tvrzenému vážnému zdravotnímu stavu a komplikované rodinné situaci. Stížnostnímu soudu rovněž vytkl nejednotnost jeho argumentace ohledně možnosti nahradit vazbu peněžitou zárukou. Ten nejprve tuto možnost připustil, pak ale svůj předchozí názor popřel a tuto možnost nakonec zavrhl. Stěžovatel v tom spatřuje porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatel též soudům vytkl, že přikládaly zásadní význam trestnímu stíhání vedenému proti němu v souvislosti s podplacením příslušníka Vězeňské služby, který mu měl na jeho přání a za finanční protiplnění nechat do vazební věznice pronést láhev alkoholu. Oba soudy byly dle stěžovatele rovněž informovány o tom, že v trestní věci vedené v Ruské federaci došlo k zásadní události, kdy Moskevský městský soud jako nezákonné zrušil rozhodnutí Savelovského obvodního soudu o uvalení vazby, které dle stěžovatele mělo pro celý extradiční proces zásadní význam. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces či jiného jeho ústavně zaručeného práva či svobody. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky a v dostatečném rozsahu odůvodněna. Hlavním důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byla obava z vyhýbání se hrozícího vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace pro úmyslný trestný čin vraždy na objednávku (zorganizování nájemné vraždy advokátky protistrany stěžovatele v občanskoprávním sporu ohledně majetkových podílů v obchodní společnosti). Tato obava soudů vycházela z kumulace více skutečností. Soudy již totiž v té době bylo pravomocně vysloveno připuštění vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace (kdy ústavní stížnost stěžovatele směřující proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1149/16 ze dne 19. 7. 2016 jako zjevně neopodstatněná). Dále soudy na straně stěžovatele shledaly nikoli zanedbatelnou personální i teritoriální nezakotvenost jeho osoby na území České republiky. Stěžovatel v té době měl rodinu usazenou v Itálii, kam se mohl nikoli nepravděpodobně uchýlit, a tím zmařit tuzemskými soudy aprobované vydání do ciziny. Tyto nosné vývody soudů Ústavní soud za svévolné nepokládá.
Ústavní soud dále nemůže přisvědčit stěžejní námitce stěžovatele, že soudy se nevypořádaly s nabídnutou peněžitou zárukou a že v tomto ohledu vrchní soud nepřípustně změnil svůj postoj. Vrchní soud se naopak touto otázkou v nyní napadeném usnesení zabýval dosti podrobně, a to i ve světle svého dřívějšího postoje a svou změnu také náležitě odůvodnil. Poukázal především na to, že soudům byly v průběhu řízení předloženy protichůdné údaje a tvrzení. Stěžovatel nejprve argumentoval, že je vlastníkem lukrativních nemovitostí v centru Moskvy, tedy disponuje značným majetkem. Naproti tomu podle jeho nedávného vyjádření z posledního vazebního zasedání byl zcela nemajetný. Vrchní soud ale upozornil i na další protimluvy, konkrétně na stěžovatelem původně deklarované příjmy z podnikání v České republice (provoz restaurace), které kontrastují s jeho pozdějším tvrzením o schodku v hospodaření předmětné společnosti provozující hostinskou činnost. Z těchto důvodů stížnostní soud vyloučil možnost, aby se stěžovatel sám na peněžité záruce podílel. Zásadní nesrovnalosti přitom shledal i stran nabídek dalších osob, které připadaly v úvahu jako poskytovatelé peněžité záruky. Ing. Försterová nejprve uvedla, že jí učiněná nabídka zahrnuje její veškeré volné finance, později bez bližšího vysvětlení zase uvedla, že je případně schopna svoji nabídku i zvýšit. Obdobnou kolísavost tvrzení soud shledal i na straně manželky stěžovatele, která střídavě tvrdila nemajetnost a schopnost nabídnout jako záruku částku ve výši jednoho milionu korun českých. Za této situace nemohl Ústavní soud rozumně dospět k závěru, že vrchní soud svůj postoj k možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou překvapivě změnil. Napadená soudní rozhodnutí reflektují nevěrohodnost a nepřesvědčivost učiněných nabídek.
Pokud jde o námitku, že soudy nepřihlédly k vážnému zdravotnímu stavu a komplikované rodinné situaci, i tou se soudy náležitě zabývaly. Vrchní soud poukázal, že má-li stěžovatel za to, že Vězeňská služba v jeho případě postupuje v rozporu se zákonem o zdravotních službách, disponuje příslušnými nástroji, jimiž se může nápravy domoci. Neshledal přitom, že by stěžovatel po zdravotní stránce nebyl schopen výkonu vazby, ať již ve vazební věznici, anebo ve zdravotnických zařízeních. Argumentaci stěžovatele stran nutnosti péče o nezletilé děti rovněž nepřitakal a vyzdvihl, že tato péče je možná ze strany manželky stěžovatele, která v tomto směru není v Itálii nijak omezena a může zvolit optimální způsob péče o ně, takže ve výsledku propuštění stěžovatele z vazby nevyžaduje. I tato zdůvodnění jsou ve světle dalších okolností racionální i adekvátní.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že závěr soudů o trestním stíhání stěžovatele v České republice v souvislosti s uplácením příslušníka Vězeňské služby (pronesení lahví alkoholu) též hraje roli. V porovnání s ostatními skutečnostmi však jde o prvek v zásadě nevýznamný, na němž nejsou napadená rozhodnutí primárně vystavěna. Stěžovatel v ústavní stížnosti tento moment poněkud přeceňuje. Též otázka současně probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany se nemohla stát zásadní otázkou pro posouzení žádosti o propuštění z vazby. V té době nebylo toto řízení ještě skončeno a trestní soudy další postup v něm předvídat ani nemohly.
Konečně nedůvodnou je i námitka stěžovatele, že soudy se náležitě nevypořádaly s informací o rozhodnutí ruských soudů v tamní trestní věci stěžovatele, která jsou pro něj příznivá a mají zásadní dopady na vydání. V době rozhodování trestních soudů o žádosti o propuštění z vazby stěžovatel (resp. jeho obhájce) toliko kuse a bez podrobností informoval krajský soud o dokumentech v ruském jazyce, z nichž má být patrné, že trestní stíhání proti stěžovateli mělo být zahájeno až po tom, co ruská strana požádala o jeho vydání. Obhájce tehdy disponoval pouze neověřenou kopií dokumentů a sám se k věci nebyl schopen blíže vyjádřit (č. l. 799 soudního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 656/2015). Krajský soud tedy neměl žádný relevantní podklad pro své rozhodnutí.
Situace se ovšem radikálně nezměnila ani v řízení o stížnosti před vrchním soudem. Stěžovatel během něj poukázal na usnesení soudce Nejvyššího soudu Ruské federace, kterým bylo vyhověno podání advokáta stěžovatele v tamní trestní věci. Zde je třeba poznamenat, že jednak toto rozhodnutí vrchnímu soudu zaslal až po jeho rozhodnutí o stížnosti, jednak daným usnesením soudce Nejvyššího soudu Ruské federace toliko postoupil kasační stížnost advokáta směřující proti usnesení Savelovského obvodního soudu a jej potvrzujícímu rozhodnutí Moskevského městského soudu jako odvolacího soudu k projednání Prezidiu Moskevského městského soudu coby soudu kasačnímu. Důvodem postoupení přitom byl procesní nedostatek spočívající v absenci podstatné náležitosti usnesení soudu o uvalení vazby, a to doba, po kterou trvají účinky takového usnesení. Z toho je zřejmé, že Vrchní soud v Praze nemohl ani při vědomí této skutečnosti vyvodit jiné závěry. Úsudek o cizím právu (zde trestním procesním) si sám udělat nemůže. Teprve rozhodnutím Prezidia Moskevského městského soudu sp. zn. 44u-74/17 ze dne 18. 4. 2017 bylo kasační stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby zrušena, ovšem již z toho důvodu, že stěžovatel byl vzat do vazby, aniž proti němu bylo formálně zahájeno trestní stíhání, což byl prvotní vážný nedostatek. Věc byla následně vrácena Savelovskému obvodnímu soudu k dalšímu řízení a současně přikázáno, aby ji rozhodl v jiném složení. Citované rozhodnutí Prezidia Moskevského městského soudu nakonec vskutku mělo významný dopad na vydání stěžovatele v tom směru, že ministr spravedlnosti po vyžádání všech těchto rozhodnutí, opatření překladu a souvisejících dokumentů rozhodl o nevydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, neboť pro extradici chyběl podklad (srov. č. l. 914). Stěžovatel byl ještě předtím z téhož důvodu propuštěn z vazby (č. l. 910). Nelze však přehlédnout, že k těmto skutečnostem došlo až po vydání nyní napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze. V době rozhodování soudů nebyly tyto stěžejní poznatky k dispozici, proto jim nelze vytknout, že vývoj trestní kauzy stěžovatele v Ruské federaci patřičně nepromítly do svého rozhodování.
Zásah do základních práv stěžovatele tedy Ústavní soud nezjistil, a proto odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Vladimíra Matulová