ECLI:CZ:US:2017:1.US.1409.17.1
sp. zn. I. ÚS 1409/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Romana Kurzveila, zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2017 č. j. 4 As 219/2016-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, která byla podána k poštovní přepravě dne 5. května 2017 a Ústavnímu soudu byla doručena dne 9. května 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2017 č. j. 4 As 219/2016-35. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2016 č. j. 30 A 92/2015-108 jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru v předmětné věci, v níž se jedná o odstranění dočasné stavby, byla kolaudačním rozhodnutím předmětná stavba zkolaudována jako stavba trvalá, a ne dočasná, jak je tvrzeno a dovozováno správními orgány a ve věci rozhodujícími soudy. Stěžovatel má za to, že stavební úřad v Sušici není schopen předmětnou věc objektivně posoudit a rozhodnout o ní, protože jedním z účastníků řízení je i Město Sušice, které trvá na odstranění předmětné stavby, a proto by měl o věci rozhodnout jiný a nestranný stavební úřad, aby tak byla zachována objektivita a nestrannost jeho postupu a jeho rozhodování. Podle tvrzení stěžovatele jeho podání v předmětné věci nebyla skutkově i právně správně posouzena a vyhodnocena a rozhodnutí vydaná ve věci považuje za nespravedlivá a do jisté míry i za diskriminující, neboť o předmětné záležitosti rozhodoval stavební úřad v Sušici, o jehož nestrannosti má důvodné pochybnosti.
4. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
5. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími správními orgány a soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí řádně zabýval, vypořádal se s předestřenými tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Všechny jednotlivé námitky stěžovatele, konkrétně námitka podjatosti pracovníků stavebního úřadu, námitka dočasnosti sporné stavby a námitky zpochybňující srozumitelnost podmínky stanovující povolenou dobu trvání stavby, byly shledány jako nedůvodné. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
6. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty, rovnosti a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
7. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu