ECLI:CZ:US:2017:1.US.142.17.1
sp. zn. I. ÚS 142/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Daniela Boušky, zastoupeného JUDr. Renátou Sladkou, sídlem Vrbova 640/24, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 5. 2016 č. j. 13 C 127/2015 - 113 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016 č. j. 35 Co 324/2016 - 144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2014 č. j. 8 C 350/2014 - 53 byla stěžovateli (jako žalovanému) uložena povinnost platit výživné na svou zletilou dceru (žalobkyni) ve výši 5 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2012 a dále mu bylo uloženo splácet dlužné výživné ve výši 130 000 Kč spolu s běžným výživným po 2 000 Kč měsíčně. Soud prvého stupně vydal rozsudek pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatel se ve stanovené době k žalobě nevyjádřil. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil rozsudkem ze dne 4. 2. 2015 č. j. 13 Co 25/2015 - 85. Rozsudek nabyl právní moci 20. 2. 2015.
Dne 13. 4. 2015 podal stěžovatel žalobu na snížení stanoveného výživného, a to na 500 Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Soud došel k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného, přičemž na základě zjištěných skutečností dodal, že výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně plně odpovídá potřebám žalované (zletilé dcery stěžovatele) a zdaleka je ani nepokrývá.
Městský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že byl napadenými rozhodnutími zkrácen na svých právech v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"). Tvrdí, že v průběhu celého řízení prokazoval, že se musí na stanovené výživné neustále zadlužovat, přesto obě napadená rozhodnutí vyšla z toho, že je schopen splácet běžné i dlužné výživné.
Stěžovatel dále rozporuje závěr soudů, že by vydáním rozsudku na snížení výživného byl obcházen institut uznání, resp. sankce spočívající ve vydání rozsudku pro uznání v předchozím řízení. Stěžovatel rozporuje závěr odvolacího soudu, že pro změnu předcházejícího rozhodnutí o výživném musí nastat podstatná změna poměrů, tedy že důležité je srovnání poměrů v době předchozího rozhodnutí a v době rozhodnutí aktuálního. Stěžovatel uznává, že rozsudek pro uznání má zamezit zbytečným průtahům v řízení, ale daná právní úprava by neměla být míněna jako "doživotní" potrestání účastníka za prodlení v jediném soudním úkonu. Stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů měly uzavřít řízení rozsudkem, který by byl výsledkem skutečného posouzení výdělkových a majetkových možností obou účastníků a mělo dojít ke snížení výživného dle návrhu stěžovatele.
Výsledek napadeného řízení vede stěžovatele do dluhové pasti, ze které nebude po čase úniku a kterou sám nezavinil. Takové rozhodnutí nelze podle stěžovatele označit za spravedlivé, byť bylo vydáno v souladu s obecně závaznými právními předpisy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v úvodu připomíná své závěry, které se týkají vydávání rozsudků pro uznání. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (č. 211/2016 Sb.) uznal ústavní konformitu institutu rozsudku pro uznání při pasivitě žalovaného, návrh na zrušení příslušných ustanovení o. s. ř. zamítl, přičemž dovodil, že je možný jejich ústavně konformní výklad.
Ústavně konformní výklad podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ve sporech o výživné pro zletilé děti učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1261/15 ze dne 13. 10. 2016. Zde konstatoval, že "již povaha věci a okolnosti případu (§114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. Okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků. K fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Při aplikaci ustanovení §114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.
V obecné rovině je tedy nutno v souladu se shora citovaným nálezem konstatovat, že stanovení výživného fikcí uznání nároku pro pasivitu žalovaného, tedy automatické přiznání té výše nároku, která je žalobcem požadována, může být problematické, pokud žaloba neposkytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání, typicky hrozí-li riziko excesivně vysoké částky přiznaného výživného. V nyní posuzovaném případě je pak nutno přisvědčit stěžovateli, že v těchto případech by též trvalé prodlužování takto nastoleného problematického stavu (nevyhovění žalobě na snížení výživného s tím, že nedošlo ke změně poměrů), mohlo být nespravedlivé a z dlouhodobého pohledu likvidační. Pro úplnost je též nutno dodat, že shora citované závěry z nálezu sp. zn. I. ÚS 1261/15 byly formulovány na podkladě rozsudku pro uznání, kterým bylo zletilému synovi přiznáno vůči matce výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně.
Při vydání rozsudku pro uznání aplikací tzv. fikce uznání nároku je nutno se v prvé řadě bránit proti uvedenému původnímu rozhodnutí. Zde je Ústavnímu soudu známo, že rozsudek pro uznání, kterým bylo výživné stěžovateli stanoveno, stěžovatel ústavní stížností napadl, přičemž Ústavní soud ji odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1063/15 ze dne 26. 5. 2015.
V nyní posuzované ústavní stížnosti musí tedy Ústavní soud zhodnotit, zda se obecné soudy nedopustily protiústavního zásahu do práva na spravedlivý proces tím, že v novém řízení o snížení výživného návrhu stěžovatele na snížení výživného nevyhověly.
Předně je nutno uvést, že pokud má vůbec existovat možnost vydání rozsudku pro uznání (aplikací fikce uznání) i v případě stanovení výživného, což potvrzuje též Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 1261/15 (byť vyzývá k restriktivnímu výkladu a spíše výjimečnému užití tohoto postupu), pak je nutno takto vydané rozsudky respektovat a neobcházet je bezprostředně následujícím novým návrhem, při kterém by soudy nebyly vázány zákonným požadavkem na posouzení změny poměrů od vydání rozhodnutí předcházejícího. Ústavní soud zde opakuje, že institut rozsudku pro uznání z důvodu nevyjádření se k žalobě na základě kvalifikované výzvy sleduje významný společenský zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení a na funkčnosti justičního systému, přičemž k odstranění přílišných tvrdostí stanoví zákonodárce možnost, aby žalovaný uplatnil existenci vážného důvodu, který mu bránil v tom, aby se včas k žalobě vyjádřil (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 či přímo k rozhodování o výživném usnesení sp. zn. III. ÚS 4075/12 ze dne 7. 1. 2013).
Obecné soudy tedy nepochybily, pokud zjišťovaly, zda došlo ke změně poměrů od vydání původního rozhodnutí, tedy zkoumaly naplnění zákonné podmínky pro případnou změnu výše výživného. Je relevantní argumentace obecných soudů, že v opačném případě by bylo každé rozhodnutí o stanovení výše výživného rozsudkem pro uznání obcházeno bezprostředním podáním nového návrhu na změnu výživného. V nyní posuzovaném případě původní rozhodnutí o stanovení výše výživného nabylo právní moci 20. 2. 2015, přičemž stěžovatel podal návrh na snížení výživného již 13. 4. 2015.
Podmínkou uvedeného postupu však je, aby rozsudky pro uznání (s fikcí uznání nároku pro pasivitu žalovaného) byly vydány za podmínek, které Ústavní soud specifikoval ve shora uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 1261/15.
Jakkoli je nutno případný exces při vydání rozsudku pro uznání řešit primárně napadáním samotného rozsudku pro uznání, je nutno při každém dalším rozhodnutí o návrhu na změnu výše výživného zohledňovat, zda není výše výživného stanovená původně rozsudkem pro uznání (při nečinnosti žalovaného) zjevně excesivní.
Ačkoli Ústavní soud, jak bylo shora uvedeno, problém v původním rozsudku pro uznání neshledal (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1063/15), bere nyní Ústavní soud v úvahu, že usnesení sp. zn. IV. ÚS 1063/15 bylo vydáno před vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 1261/15, který podmínky pro použití fikce uznání nároku ve sporech o výživné blíže specifikoval.
Ústavní soud tedy při posuzování této ústavní stížnosti posoudil věc komplexně též s využitím právních závěrů z nálezu sp. zn. I. ÚS 1261/15. Jinak řečeno, Ústavní soud posuzoval mj. to, zda mohly obecné soudy nyní napadenými rozhodnutími napravit případnou excesivní výši výživného stanoveného v rozhodnutí předchozím.
Z napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se však podává, že stanovená výše výživného není s ohledem na zjištěnou situaci, tvrzení stěžovatele i tvrzení žalované (resp. žalobkyně v původním řízení) excesivní, a to jak ve vztahu k závěrům obsaženým v původním rozhodnutí o stanovení výživného, tak ve vztahu k zjištěním týkajícím se případné změny poměrů v rozhodnutích napadených ústavní stížností.
V nyní napadených rozhodnutích soudy mj. zohlednily, že žalované (dceři stěžovatele) vzrostly životní náklady, mj. z důvodu studia na vysoké škole, příjem její matky se nijak zásadně nezvýšil, naopak jim vznikly náklady spojené s pořízením bydlení po odchodu od stěžovatele (nájem ve výši 14 000 Kč měsíčně). Soud sice vzal v potaz též psychické problémy stěžovatele a jeho invalidní důchod, zároveň však zohlednil, že jeho pracovní schopnost není vymizelá a konstatoval nabídku volných míst pro řidiče osobních vozidel i na zkrácený úvazek vhodných i pro osoby se zdravotním postižením (stěžovatel byl dříve výdělečně činný v oblasti smluvní přepravy - taxislužba). Soud též považoval za nevěrohodné tvrzení stěžovatele o ukončení výdělečné činnosti, třebaže za rok 2013 sice nevykázal příjem, ale koupil vozidlo na leasing za částku 275 000 Kč. Soud měl za to, že pokud by stěžovatel neprovozoval osobní dopravu, mohl koupit vůz levnější a ušetřené prostředky použít na platbu výživného. Stejně tak soud vzal v potaz tvrzení stěžovatele, že pečuje o matku, která bydlí sama v rodinném domě, přičemž jako neekonomické chování stěžovatele vyhodnotil soud bydlení v bytě spadajícím do dosud nevypořádaného SJM, konkrétně platbu nájemného ve výši 14 800 Kč měsíčně (zahrnující i splátku úvěru ve výši 9 701 Kč), když může s ohledem na velikost rodinného domu své matky bydlet s matkou (o kterou pečuje) a ušetřit tak za nájem. Nájem uvedeného bytu by pak mohla platit dcera stěžovatele spolu se svou matkou, které byly nuceny se z původního bydliště v důsledku tvrzených psychických a fyzických útoků ze strany stěžovatele odstěhovat a pronajmout si jiný byt, kde platí obdobné nájemné.
Výše uvedené úvahy soudů v napadených rozhodnutích (posuzovány v kontextu výše výživného stanoveného stěžovateli fikcí uznání nároku v předchozím řízení) nevykazují exces, který by otevíral prostor pro případný derogační zásah Ústavního soudu. Stanovené výživné, které na návrh stěžovatele nebylo napadenými rozhodnutími sníženo, se po vyhodnocení spisového materiálu nejeví jako nepodložené, excesivní či dokonce likvidační, jak tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími, jakož i obsahem spisu nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu