ECLI:CZ:US:2017:1.US.1552.17.1
sp. zn. I. ÚS 1552/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. I. Z., Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Daliborem Franzem, Římská 36, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 8 To 112/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2017 sp. zn. 1 Nt 1008/2017, a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, neboť dle jeho názoru došlo ke zbavení jeho osobní svobody, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady.
Stěžovatel se neztotožnil především s tím, že by neměl legální zdroj příjmů, neboť byl zaměstnán jako referent pro vymáhání zakázek ve společnosti ŠARADE, a. s. Soud se podle stěžovatele nijak nevypořádal s tím, proč by jeho příjmy z pracovní činnosti neměly pokrývat osobní potřeby stěžovatele. Dále má stěžovatel za to, že se městský soud nevypořádal řádně s jeho návrhem na nahrazení účelu vazby písemným slibem. Odůvodnění stran návrhu na přijetí záruky ze strany bratří stěžovatele za jeho další chování považuje stěžovatel toliko za mechanické a zcela nedostatečné. Stejně tak se obecné soudy podle stěžovatele nevypořádaly s návrhem na stanovení dohledu probačního úředníka a jeho kontroly nad dodržením slibu obviněného.
Ve věci nemohlo být podle stěžovatele pravděpodobné, že by stěžovatel trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakoval, že by dokonal trestný čin, o který se pokusil, či vykonal trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, neboť pro jednání, jež je mu kladeno za vinu, by byl nutný kontakt s osobami, které jsou v současné době v rámci přípravného řízení v postavení svědků či osob v jiných věcech obviněných. Nelze tak rozumně předpokládat, že by stěžovatel v domnělé činnosti pokračoval.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadeným usnesením došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení podmínek pro vzetí do vazby a pro její další trvání vyplývající z ustanovení §67 a násl. trestního řádu. Kritéria významná pro aplikaci těchto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby se nacházejí v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Ústavní soud je rovněž oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nedošlo k porušení ústavně zaručené svobody nebo základního práva stěžovatele.
Z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, z jakých konkrétních okolností případu soud při posuzování důvodnosti vazby vyšel. Jednalo se především o výpovědi svědků, podle nich od stěžovatele nakupovali větší množství pervitinu. K tomuto nákupu mělo docházet v desítkách případů, přičemž nákup byl prováděn na základě předchozího telefonického kontaktu. Při domovní prohlídce bylo v bytě, kde se stěžovatel zdržoval, nalezeno 60g pervitinu. Za těchto skutkových okolností nelze na závěrech obecného soudu, který jednání stěžovatele kvalifikoval jako jednání podle §283 odst. 3 písm. c), shledat nic protiústavního. Co se týče samotného důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř., k odůvodněnosti postupu obecného soudu výrazně přispívá skutečnost, že v době, kdy se stěžovatel měl trestné činnosti dopustit, byl podmínečně odsouzen za totožnou trestnou činnost.
Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v tom smyslu, že by se městský soud řádně nevypořádal s jeho návrhy na nahrazení vazby. Ze strany 3 napadeného usnesení vyplývá, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno, ze zcela konkrétního důvodu - stěžovatele patrně neodradilo od dalšího páchání trestné činnosti ani to, že byl v minulosti za stejnou trestnou činnost odsouzen a toho času se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje zejména námitky ze své stížnosti, které byly vypořádány již v napadeném rozhodnutí.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu