ECLI:CZ:US:2017:1.US.1621.17.1
sp. zn. I. ÚS 1621/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Lucií Sokolovou, advokátkou se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-ÚM/12272/15/9S-PZK ze dne 27. 10. 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 16 Ad 157/2015-81 ze dne 5. 8. 2016 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 217/2016-29 ze dne 22. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 31. 7. 2017 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených podkladů vyplývá, že napadeným rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-ÚM/12272/15/9S-PZK ze dne 27. 10. 2015 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Plzni (dále též "úřad práce") č. j. MPSV-UP/26682/15/KT ze dne 7. 9. 2015, kterým byla podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, ode dne 1. 12. 2013 odejmuta dávka v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí, jejímž příjemcem byl stěžovatel.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 16 Ad 157/2015-81 ze dne 5. 8. 2016 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatele, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 217/2016-29 ze dne 22. 3. 2017 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Spor v dané věci panoval ohledně otázky, zda může dojít k odnětí příspěvku na živobytí příjemci, který přestane být osobou v hmotné nouzi, když společně posuzované osoby v hmotné nouzi nadále existují, a zda stěžovatel splňoval ke dni 1. 12. 2013 podmínky pro nárok na tuto dávku.
Správní orgány i správní soudy při řešení této otázky shodně vycházely ze zjištění, že stěžovatel byl ke dni 12. 11. 2013 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, v důsledku čehož pozbyl statut osoby v hmotné nouzi a nemohl tím pádem ani žádat od následujícího měsíce o dávku hmotné nouze - příspěvek na živobytí. V minulosti správní orgány postupovaly vůči stěžovateli a jeho rodině (manželka a devět nezaopatřených dětí, vystupující jako společně posuzované osoby) tak, že příspěvek byl rodině ponechán ve výši ponížené o poměrnou částku, která připadala na příjemce, který přestal být osobou v hmotné nouzi. Do 31. 12. 2014 zákon obdobnou situaci výslovně neupravoval a správní orgány tak tento problém řešily dle svých interních předpisů, které se však vyvíjely. V období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2014 konkrétně platila normativní instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 10/2013, která správním orgánům ukládala povinnost přistoupit k odejmutí dávky příjemci, pokud tento přestal splňovat zákonné podmínky pro nárok na dávku. Společně posuzovaným osobám pak mělo být doporučeno, aby si samy podaly žádost o dávku. Přestože stěžovatel byl o dané změně správní praxe prokazatelně informován ve výzvě úřadu práce ze dne 16. 12. 2013, stanovené podmínky pro výplatu příspěvku na živobytí on ani jeho rodina nerespektovali. Dotčené správní orgány a správní soudy současně nepřisvědčily argumentaci stěžovatele, podle níž se v prosinci 2013 stal osobou v hmotné nouzi v souladu s ustanovením §3 odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť pečoval o nezletilou dceru, která z vážných důvodů nemohla být umístěna v mateřské škole. Vzaly v úvahu skutečnost, že ze stejného důvodu (tj. celodenní péče o nezletilou dceru, a krom ní i o další nezaopatřené děti manželů) bylo v rozhodné době přiznáno postavení osoby v hmotné nouzi manželce stěžovatele. Nejvyšší správní soud navíc vyslovil výhrady k tomu, aby toliko na základě dohody mezi rodiči, kdo bude o dítě pečovat, tj. "převodního soukromoprávního jednání" došlo k převodu postavení osoby v hmotné nouzi z matky nezletilé na stěžovatele, když tato dohoda nedokládá, zda stěžovatel o nezletilou skutečně pečuje.
Stěžovatel s výše popsaným posouzením věci nesouhlasil. V ústavní stížnosti dovozoval, že pro naplnění účelu zákona o pomoci v hmotné nouzi je důležité udržet kontinuitu poskytování příspěvku na živobytí všem společně posuzovaným osobám, které jsou aktuálně v hmotné nouzi. Tuto kontinuitu měla zaručovat žádost stěžovatele o příspěvek na živobytí podaná dne 31. 5. 2010, která pozbývá platnosti až tehdy, kdy není žádná ze spolu posuzovaných osob v hmotné nouzi, čímž příspěvek na živobytí jako dávka pomoci v hmotné nouzi logicky zaniká. Neoprávněným užitím normativní instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 10/2013 byla však podle stěžovatele "platná žádost o pomoc státu ... jednostranně z úřední moci zrušena" a jeho rodina se tak ocitla "v krajní nouzi a právním vakuu". Úřad práce jej totiž včas neinformoval o existenci normativní instrukce č. 10/2013, kdy tato byla zmíněna až v jeho rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí ze dne 7. 9. 2015. Uvedené mělo za následek, že rodině stěžovatele nebyla předmětná dávka, jež byla nezbytná pro zajištění jejich základních životních podmínek, po dobu osmi měsíců vyplácena, a to v rozporu s čl. 30 odst. 2 Listiny, zakotvujícím právo na pomoc v hmotné nouzi. Stěžovatel dále konstatoval, že bylo zasaženo do jeho rodičovských práv, jakož i do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 32 odst. 1, 4, 5 a čl. 10 odst. 2 Listiny, a to postupem správních orgánů i správních soudů, které ignorovaly svobodnou volbu rodičů stran toho, kdo bude pečovat o jejich nezletilé dítě. Stěžovatel trval na tom, že řádným a včasným oznámením rozhodné skutečnosti (uzavření dohody rodičů) dle §49 zákona o pomoci v hmotné nouzi splnil všechny podmínky, aby byl uznán za osobu v hmotné nouzi.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, jmenovitě obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Dlužno podotknout, že navrhovatel v ústavní stížnosti přednesl obdobné námitky, s nimiž vystupoval již v předchozím řízení, se kterými se příslušné orgány veřejné moci podrobně vypořádaly. Jako poslední v pořadí tak učinil Nejvyšší správní soud, a to způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady. Není proto třeba, aby Ústavní soud jeho ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval. V této souvislosti pouze zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu jako vrcholného orgánu ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, která mu náleží dle ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví. Této roli v posuzovaném případě kasační soud plně dostál.
Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje s konstrukcí stěžovatele, podle níž nebyl včas seznámen s normativní instrukcí Ministerstva práce a sociálních věcí č. 10/2013 a nemohl tak předejít odejmutí příspěvku na živobytí i ve vztahu ke společně posuzovaným osobám, tj. zbylým členům své rodiny. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl na změnu správní praxe příslušnými orgány pomoci v hmotné nouzi od počátku řízení upozorňován. Poprvé ve výzvě úřadu práce ze dne 16. 12. 2013, která mu byla doručena dne 19. 12. 2013, a poté opakovaně v průběhu správního řízení, v rámci něhož úřad práce ve věci rozhodoval nadvakrát. Původní rozhodnutí úřadu práce ze dne 16. 12. 2013, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29. 1. 2014, k odvolání stěžovatele totiž zrušil pro vady řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 16 Ad 15/2014-61 ze dne 31. 3. 2015. V citovaném rozhodnutí pak Krajský soud v Plzni velmi příhodně poznamenal, že "žalobce byl informován o tom, že již není osobou v hmotné nouzi a protože je dostatečně seznámen s obsahem zákona, což je zcela zřejmé z obsahu žaloby i dalších jeho podání v této věci, nic nebránilo v tom, aby jeho manželka podala žádost o příslušný příspěvek na předepsaném tiskopisu, tudíž tato "nečinnost" jde toliko k tíži žalobce a jeho manželky, a pokud tak neučinili, lze se oprávněně domnívat, že jejich finanční situace se z tohoto pohledu nejeví tak nedobrou, když navíc v zimním období se celá rodina zdržuje ve Španělsku několik měsíců." Jinými slovy Ústavní soud uzavírá, že není možné hovořit o zásahu do základních práv stěžovatele ze strany orgánů veřejné moci, když sám svá práva dostatečně před nimi nehájil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu