ECLI:CZ:US:2017:1.US.1627.17.1
sp. zn. I. ÚS 1627/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Horní 729/32, Brno, IČ: 66253209, zastoupeného Mgr. Jiřím Táborským, advokátem, se sídlem Horní 729/32, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2017 č. j. 44 Co 91/2016-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. května 2017, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2017 č. j. 44 Co 91/2016-52 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na rovné zacházení v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
5. V posuzované věci Městský soud v Brně rozhodl ve věci žalobce ALUMATIK Brno, v. o. s., proti žalovanému stěžovateli o zaplacení náhrady škody ve výši 4 537,50 Kč s příslušenstvím, způsobené v důsledku tvrzené nezákonné činnosti stěžovatele, usnesením ze dne 13. ledna 2016 č. j. 272 C 22/2015-39 tak, že se řízení zastavuje a po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu spravedlnosti. Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Ministerstvu spravedlnosti ČR, když dovodil, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem, odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek vyjádřených v §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a je na žalobci, zda zvolí postup přímého uplatnění nároku na náhradu škody vůči samotnému soudnímu exekutorovi u jeho obecného soudu, či zda vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tj. včetně splnění zákonného požadavku na předběžné jednání o nároku na náhradu škody u příslušného ministerstva či jiného ústředního orgánu jako podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že neuznává výši ani důvod žalované pohledávky a tvrdil, že není před soudy obou stupňů ve věci pasivně legitimován, neboť žalobce měl pohledávku uplatnit po státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud neměl odvolání proti rozhodnutí městského soudu vůbec věcně projednávat, odvolání měl odmítnout, neboť odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že dovolání nepodal, a to s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci se jedná o tzv. bagatelní věc, tedy o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. I když odvolací soud v poučení napadeného rozhodnutí uvedl, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné, stěžovatel tvrdí, že není zřejmé, z čeho přípustnost dovodil, jakými úvahami se řídil, ani zda zvažoval důvody nepřípustnosti dovolání. Stěžovatel má za to, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy neodůvodnil, proč dovolání považuje za přípustné.
8. K těmto námitkám lze uvést, že podle §202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Předpokladem nepřípustnosti odvolání je tedy rozsudek, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. V posuzované věci přitom nebylo rozhodnuto rozsudkem ve věci samé, ale usnesením a podané odvolání tak bylo odvolacím soudem řádně projednáno.
9. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávek se přitom nepřihlíží. I v tomto případě je podmínkou uvedenou v citovaném ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že se jedná o výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž v posuzované věci bylo výrokem odvolacího soudu rozhodnuto, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Ministerstvu spravedlnosti ČR. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti napadá dílčí rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soud prvního stupně má v řízení pokračovat. Pokud pak měl stěžovatel, i přes řádné poučení, pochyby o přípustnosti dovolání, bylo na místě dovolání podat, neboť přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2017 sp. zn. I. ÚS 33/17 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 sp. zn. 33 Cdo 5594/2015).
10. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo a v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
11. V předmětné věci je napadeno rozhodnutí soudu odvolacího, kterým se řízení nekončí a proti němuž bylo možno podat dovolání. Ústavní soud nemá za to, že stížnost stěžovatele svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu citované ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně a důvod k postupu podle tohoto ustanovení v posuzované věci zjištěn nebyl.
12. Z uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj