ECLI:CZ:US:2017:1.US.1666.17.1
sp. zn. I. ÚS 1666/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Tupého, zastoupeného Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2016 č. j. 10 Af 1/2016-47 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 2 Afs 344/2016-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazuje na zásah do svého práva dle čl. 11 odst. 5 Listiny, práva na zachování zásady proporcionality a na informační autonomii jednotlivce a práva na zachování rovnosti stran.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Finanční úřad pro Jihočeský kraj vydal dodatečný platební výměr č. j. 947550/15/2212-50522-301500 ze dne 15. dubna 2015 na základě skutkových závěrů o tom, že stěžovatel prodal v roce 2009 společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, s.r.o. 10 kusů kmenových akcií na majitele č. 000001 až 000010 společnosti MALLA a.s. Příjem z prodeje akcií pak neuvedl jako zdanitelný v rámci daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009, ačkoli se na stěžovatele nevztahovala výjimka ustanovení 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů ve spojení s čl. II. bod 3 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr potvrdilo i Odvolací finanční ředitelství a obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že dle §92 odst. 3 daňového řádu je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Povinnost daňového subjektu prokázat k výzvě správce daně ty skutečnosti, které sám tvrdí, potvrdil i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. US 38/95, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Tuto svou povinnost pak stěžovatel neunesl.
4. Nejvyšší správní soud poukázal na svou ustálenou judikaturu k rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně vycházející z toho, že daňový subjekt je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňovy subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečnosti, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečnosti existuji natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi.
5. Orgánům finanční správy lze podle Nejvyššího správního soudu přisvědčit, že svědecká výpověď převodce akcií je neurčitá a nepřesvědčivá. Jediné, co svědek během svědecké výpovědi s určitosti uvedl, bylo, že smlouvu o prodeji předmětných akcií podepsal dne 20. 12. 2007 a stěžovatel dne 21. 12.2007. Nepamatoval si, jak se stěžovatelem navázal obchodní kontakt, jakým způsobem mu byla zaplacena částka 1 000 000 Kč za předmětné akcie, kolik obchodních společností v té době založil, co bylo předmětem obchodní činnosti společnosti MALLA, a. s., ani jiné skutečnosti, o nichž by účastník miliónové obchodní transakce měl mít alespoň základní povědomost, a to i po několika letech. Rovněž tvrzení Mgr. Vrbky k dotazu finančního úřadu, že prohlášení o pravosti podpisu na smlouvě o úplatném převodu předmětných akcií nevydal, značně znevěrohodnilo okolnosti podpisu této smlouvy, a tedy i její průkazní hodnotu co do okamžiku nabyti vlastnictví předmětných akcií. Následné tři další svědecké výpovědi tyto důvodné pochybnosti nevyvrátily. Svědecké výpovědi jsou velmi vágní a obsahují množství rozporů (týkajících se např. osoby, která ověření podpisu vyhotovila, přítomnosti Mgr. Vrbky v advokátní kanceláři či právních služeb poskytovaných stěžovateli ze strany advokátní kanceláře). Mgr. Vrbka navíc přes opakovanou výzvu finančního úřadu opis své ověřovací knihy nepředložil (nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele v řízení před krajským soudem, že se finanční úřad ani žalovaný nepokusili o získání opisu knihy). Smlouvu o převodu předmětných akcií dále činí nevěrohodnou řada dalších okolností jako neuvedení konkrétního číselného označení předmětných akcií, nesprávně uvedené datum podpisu stěžovatele či nejasnosti ohledně splacení kupní ceny. Dle výpisu z obchodního rejstříku byla společnost MALLA, a.s., založena dne 13. 12. 2007 a zapsána do obchodního rejstříku dne 19. 12. 2007 (tedy dva dny před údajným podpisem smlouvy stěžovatelem). Ve smlouvě je společnost již jednoznačně specifikována, včetně zápisu v obchodním rejstříku, musela být tedy sepsána až po vzniku společnosti. Dle smlouvy pak měla být kupní cena zaplacena ve třech splátkách před uzavřením smlouvy. Není však jasné, z jakého důvodu byla ujednána platba ve třech splátkách, když reálně k zaplacení kupní ceny měl stěžovatel dva dny. Za stěžejní pro podporu závěrů Odvolacího finančního ředitelství (jako žalovaného) Nejvyšší správní soud považuje průběh řádné valné hromady společnosti MALLA, a. s., konané dne 2. 6. 2008. V daňovém řízení byla shromážděna řada důkazů, z nichž lze dovodit, že na této valné hromadě vykonával akcionářská práva spojená s předmětnými akciemi Lukáš Rychnovský. Stejně jako žalovaný a krajský soud, ani Nejvyšší správní soud neuvěřil tvrzení, že pan Rychnovský jednal jako zástupce stěžovatele, a nikoli sám za sebe, neboť proti němu stojí příliš mnoho opačně vyznívajících skutečnosti: pan Rychnovský vykonával v době konání valné hromady funkci člena představenstva společnosti (přičemž dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nesmí akcionáře na valné hromadě zastupovat člen představenstva akciové společnosti), absence plné moci zmocňující pana Rychnovského k zastupování stěžovatele a v neposlední řadě zápis osvědčující průběh valné hromady a k němu přiložená listina akcionářů společnosti MALLA, a. s., přítomných na valné hromadě. Ze zápisu z valné hromady vyplývá, že zde byli přítomni akcionáři společnosti představující 100 % emitovaných akcií, což bylo ověřeno prezencí a konstatováno předsedou představenstva při zahájení valné hromady. V listině akcionářů jsou pak uvedení Lukáš Rychnovský a Petr Nečas, nikoli stěžovatel, přičemž ani v listině, ani v zápise se na žádném místě neuvádí, že by byl nějaký z akcionářů na valné hromadě zastoupen. Námitky vztahující se k otázce neplatnosti valné hromady hodnotí Nejvyšší správní soud jako liché, neboť v dosavadním průběhu řízení nebyla platnost valné hromady zpochybněna; okolnostmi účasti Lukáše Rychnovského žalovaný pouze podkládal svůj předpoklad, že v době konání valné hromady byl akcionářem společnosti MALLA, a. s., on, a nikoli stěžovatel.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v tom, že správní orgány a obecné soudy považovaly stěžovatelem předložené důkazy za nedostatečné a opakovaně požadovaly po stěžovateli předložení dalších důkazů, aniž by se vypořádaly s důkazy předloženými stěžovatelem a vysvětlily, co více mohl stěžovatel udělat, aby budoucím požadavkům správních orgánů a soudů vyhověl, čímž porušily stěžovatelovo právo na zachování zásady proporcionality a právo na informační autonomii stěžovatele. Za situace, kdy správní orgány a soudy neměly skutkové okolnosti za prokázané, ani vyvrácené, upřednostnily zájem státu na vybrání daně, před zájmem stěžovatele, čímž porušily stěžovatelovo právo na zachování principu rovnosti stran. Skutkový základ zjištěný z provedených důkazů byl správními orgány a soudy záměrně interpretován tak, aby na stěžovatele nedopadl jednoznačný zákonný rámec (tj. výjimka z povinnosti platit daň z příjmů), byť z provedených důkazů vyplývá skutkový základ podřaditelný pod tento zákonný rámec.
7. Dále stěžovatel vytýká, že správní orgány a soudy ve svých rozhodnutích dostatečně nevysvětlily, proč některé důkazy a právní argumenty navržené stěžovatelem hodnotily jako méně důvěryhodné, případně proč si některé důkazy od třetích osob dokonce ani nevyžádaly, a jakým způsobem hodnotily důkazy navržené stěžovatelem k prokázání jim tvrzeného skutkového základu, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč shledaly napadený dodatečný platební výměr jako zákonný a proč neobstála tvrzení stěžovatele o uplatnění zákonné výjimky z povinnosti platit příslušnou daň. Jak i vyplývá z výše citovaného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, závěry správních orgánů i obecných soudů jsou dostatečně odůvodněné a právní i skutková argumentace předkládaná stěžovatelem nepříliš přesvědčivá. Obecné soudy svá napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily, a proto se nedopustily zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Rozložení důkazního břemene v daňovém řízení, podle nějž postupovaly správní orgány a jež aprobovaly správní soudy, plně odpovídá judikatuře Ústavního soudu, kterou obecné soudy též citovaly.
11. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a správní orgány nepřekročily své pravomoci. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu