ECLI:CZ:US:2017:1.US.1716.17.1
sp. zn. I. ÚS 1716/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Pánka, právně zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017 č. j. 21 Cdo 1043/2016-141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2015 č. j. 10 C 187/2014-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 6. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán u vedlejšího účastníka na pozici redaktor - reportér. V září 2014 obdržel stěžovatel a jeho kolegyně Lucie Boháčová příkaz vedoucího zpravodajství Jaroslava Spěváčka, podle kterého jsou povinni dvakrát denně zasílat plán všech reportáží generální ředitelce TV Barrandov a předsedovi představenstva zaměstnavatele Jaroslavu Soukupovi. Současně bylo sděleno, že v těchto plánech mají být uvedeny ty společnosti, jichž se mají plánované reportáže týkat.
Stěžovatel vyhodnotil situaci tak, že se jedná o nepřípustné zasahování do nezávislosti novinářské práce a dne 26. 9. 2014 podal výpověď. Současně se stěžovatel rozhodl o vzniklé situaci informovat veřejnost, a to prostřednictvím webové stránky DigiZone.cz, která o problému informovala v článku ze dne 3. 10. 2014. Na tento postup stěžovatele reagoval zaměstnavatel tak, že dopisem ze dne 6. 10. 2014 okamžitě zrušil jeho pracovní poměr, a to pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byla žaloba stěžovatele zamítnuta. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 62 Co 325/2015-111 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v tom smyslu, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Zaměstnavatel stěžovatele podal následně dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Stěžovatel je toho názoru, že jeho jednání nemohlo být zvlášť hrubým porušením pracovních povinností, neboť bylo výkonem jeho ústavně garantovaného práva na svobodný projev, zákaz cenzury a snahou o ochranu veřejného zájmu na nezávislém a objektivním výkonu činnosti televizního zpravodajství. Dle jeho mínění se nejedná o porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnance, zakotvené v pracovní smlouvě. Podle náhledu stěžovatele není zaměstnavatel běžnou soukromou osobou a naopak je osobou veřejného zájmu, u níž je snížena mez ochrany ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dále argumentoval stěžovatel tak, že na uveřejnění sporných informací je veřejný zájem společnosti. V takovém případě musí mít veřejný zájem a právo na svobodu projevu a zákaz cenzury, stejně jako právo veřejnosti na nezávislém a objektivním fungování zpravodajství, přednost před případnými soukromoprávními ujednáními pracovní smlouvy. Obecné soudy zvažovaly v projednávané věci pouze jednu stránku případu, a to zájem na dodržování smluv. Nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, zda v této konkrétní věci snaha zaměstnance nesměřuje k ochraně významné společenské hodnoty, jež ospravedlňuje jeho jednání. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na rozsudkem ESLP ze dne 21. 10. 2014 (stížnost č. 73571/10) ve věci Matúz proti Maďarsku, v němž byl řešen případ editora maďarské televize, propuštěného za kritiku svého zaměstnavatele. Podle stěžovatele právo na svobodu projevu novináře, informující veřejnost o cenzurních praktikách zaměstnavatele, má přednost před právem na zachování mlčenlivosti. Stěžovatel má za to, že svoji obavu z cenzury bezpečně prokázal.
Dále by podle stěžovatele nemělo být přehlíženo to, že část jeho projevu byla hodnotovým soudem, jehož pravdivost není dokazatelná. Uveřejnění praktik zaměstnavatele na webu DigiZone.cz bylo podle stěžovatele motivováno výhradně jeho snahou o naplnění veřejného zájmu spočívajícím v požadavku na objektivní zpravodajství. Stěžovatel se pokoušel situaci řešit interní cestou, ale poté, kdy se zaměstnavatel kritikou nezabýval, ukončil pracovní poměr a uveřejnil kritiku prostřednictvím webové stránky. Stěžovatel má za to, že své povinnosti z pracovní smlouvy neporušil, tím spíše zvlášť hrubým způsobem.
Závěrem stěžovatel konstatoval, že nebyl zaměstnán na pozici editora, ale redaktora-reportéra. Z toho důvodu se na něj povinnost uložená editorům nemohla vztahovat. Stěžovatel tak nedal výpověď na protest proti pokynu z 23. 9. 2014, ale teprve několik dní po doručení tohoto pokynu, a to z důvodu cenzurních zásahů vedení zaměstnavatele ohledně reportáže týkající se ministra zemědělství Mariana Jurečky.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10, čl. 17 a čl. 36 Listiny.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
V projednávaném případě se zaměřil Ústavní soud především na to, zda v postupu soudu nelze dohledat prvky libovůle či svévole. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Již z rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, jaké skutkové okolnosti se staly předmětem hodnocení obecného soudu a jak je tento hodnotil. Po stránce právní se soud prvního stupně relativně podrobně věnoval naplnění podstaty porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Pokud pak uzavřel, že povinnost mlčenlivosti o obchodních záležitostech a veškerých s nimi souvisejících skutečností je legitimním požadavkem každého zaměstnavatele, lze tento závěr považovat za ústavně konformní. V zásadě není důvodu pro to, aby novináři byli ve vztahu ke svému zaměstnavateli z této povinnosti vyjmuti. Skutečnost, že editorům byla uložena povinnost sdělovat názvy společností, dotčených reportáží, sama o sobě ničeho neprokazuje a nelze je bez dalšího považovat za narušování nezávislosti novináře. Stěžovateli pochopitelně nelze zasahovat do jeho svobody projevu, nicméně tuto svobodu nelze vnímat jako absolutní.
K obdobným závěrům jako soud nalézací dospěl posléze i Nejvyšší soud, který rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud akcentoval především charakter prokázaného porušení pracovní povinnosti stěžovatele. To mělo spočívat v tom, že jednáním stěžovatele vůči zaměstnavateli došlo k porušení důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dále Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že stěžovatel si musel být vědom negativního dopadu nedoložených skutkových tvrzení a hodnotících úsudků, znevažujícího charakteru do poměrů svého zaměstnavatele. V takové situaci lze akceptovat závěr obecných soudů, že v projednávané věci došlo ke zvlášť hrubému porušení pracovních povinností.
I za situace, že by ze strany zaměstnavatele docházelo k nepřípustnému ovlivňování zpravodajství, nelze postup stěžovatele ve věci považovat za správný. Měl-li tento pochybnost o způsobu vedení redakce, měl se se svým podnětem obrátit na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Je-li k obraně práv dán určitý procesní postup, tento musí být využit. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovatelem tvrzené okolnosti měly být posouzeny specializovaným orgánem, vnášejícím do procesu hodnocení prvek objektivnosti.
Zákaz cenzury je dle Ústavního soudu adresován státu a nikoli soukromým osobám (k tomu srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2012, s. 434). Argumentace stěžovatele je tak v tomto směru nepřípadná. Za situace, kdy se stěžovatelem na internetu tvrzené informace nepodařilo prokázat, lze mu jen stěží poskytnout právní ochranu. Z toho důvodu je též nepřípadný jeho odkaz na související judikaturu ESLP.
Uvádí-li stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti, že důvodem pro podání výpovědi nebyla sporná interní instrukce zaměstnavatele, ale zasahování do plánu natáčet reportáž o ministru zemědělství Marianu Jurečkovi, nutno uvést, že ústavní stížnost je ve vztahu k této konkrétní reportáži prosta jakýchkoliv argumentů. Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost fakticky na interní instrukci zaměstnavatele, jež mu nebyla adresována, neboť vykonával funkci redaktora-reportéra a nikoliv editora.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu