ECLI:CZ:US:2017:1.US.1758.17.1
sp. zn. I. ÚS 1758/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Fit Classic v. o. s. v likvidaci, se sídlem Poznaňská 436, 181 00 Praha 8, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 5797/2016-442 ze dne 29. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 282/2008, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 71 Cm 282/2008-338 ze dne 20. 12. 2013 zamítl žalobu stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.612.768 Kč s příslušenstvím. K jejímu odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 14 Cmo 317/2014-391 ze dne 25. 2. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo lze pokračovat.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že dovolací soud se blíže nezabýval obsahem stěžovatelkou podaného dovolání. Dle názoru stěžovatelky z obsahu podaného dovolání zcela jednoznačně vyplývá, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dle názoru stěžovatelky je dovolání přípustné proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. by dovolacím soudem daná právní otázka měla být posouzena jinak. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, třebaže splňovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Z obsahu dovolání (č. l. 398 - 407) je zřejmé, že v něm dokonce není nastolena žádná právní otázka. Naopak lze souhlasit s odůvodněním napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud konstatuje existenci pouhého formálního odkazu na ustanovení §237 o. s. ř. a jeho parafrázi. Stěžovatelka v dovolání obsáhle rozebírá skutkové okolnosti případu (zda a kým mělo dojít k výběru finančních prostředků z účtu, zda to bylo v rozporu se společenskou smlouvou, jakož i o roli žalovaného v obchodní společnosti v širším kontextu apod.), přičemž ani není schopna uvést, zda právní posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, anebo zda má dovolací soud danou otázku posoudit odchylně od své dosavadní praxe. Stěžovatelka v obecné rovině uvádí obojí, což se ovšem navzájem vylučuje (buď je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, anebo s ní v souladu, ale tato judikatura by měla být přehodnocena). Ústavní soud proto uzavírá, že Nejvyšší soud fakticky neměl o čem rozhodovat, a proto odmítnutí dovolání pro absenci náležitosti spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti nepředstavuje zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, o čemž nerozhodoval samostatným usnesením. K tomu se rovněž sluší poznamenat, že odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání by beztak na povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení nic nezměnil, poněvadž by se na vykonatelnosti nákladových výroků rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nijak neprojevil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu