ECLI:CZ:US:2017:1.US.1907.17.1
sp. zn. I. ÚS 1907/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. A. B., Vazební věznice, P. O. BOX 79, Litoměřice, právně zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím ve způsobu výkonu předběžné vazby a návrhu na předběžné opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 6. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud v souvislosti s jeho vazbou konstatoval porušení základních práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 15 odst. 2, čl. 17 odst. 1 a 2, čl., čl. 31, čl. 33, čl. 34 odst. 2, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít též k porušení práv garantovaných čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel se v souvislosti s uvedeným porušením domáhal ve vztahu k Vězeňské službě ČR vyslovení zákazu pokračovat v porušování základních práv a svobod. Ústavní soud by měl podle stěžovatele přikázat Vězeňské službě ČR, aby mu umožnila přístup k literatuře, judikatuře a informačním zdrojům, jež jsou nutné pro přípravu obhajoby.
Svoji ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by bylo Vězeňské službě ČR zakázáno pokračovat v omezování práva na obhajobu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2017, č. j. 6 Nt 52/2017-46, vzat do vazby, a to v řízení o evropském zatýkacím rozkazu. Důvod vazby byl přitom spatřován v tom, že se mělo jednat o jediný prostředek, jak zajistit účast stěžovatele při jednání o jeho předání do Lotyšska. Stěžovatel byl tamními soudy odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a osmi měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen. Později mu však byl podmíněně odložený trest odnětí svobody přeměněn a bylo mu uloženo, že musí trest vykonat. Stěžovatel se svým vydání do Lotyšska nesouhlasí, neboť soudní proces byl politicky motivován.
Jiný zásah veřejné moci spatřuje stěžovatel především ve způsobu výkonu vazby, jež mu zasahuje do jeho práva na obhajobu, jakož i do práva na soukromý a rodinný život. Výkonem vazby má být dále zasahováno do jeho práva na osobní důstojnost, svobodu projevu, práva na informace, práva na práci, na ochranu zdraví, vzdělání, příznivé životní prostředí a práva na přístup ke kulturnímu bohatství.
Stěžovatel spatřuje v právu na spravedlivý proces především možnost vlastní obhajoby. Je sice pravdou, že stěžovateli byl k hájení jeho práv ustanoven právní zástupce, nicméně podle jeho názoru se jedná především o osobní právo stěžovatele. Z toho důvodu by měl mít přístup k odborné literatuře, judikatuře a rovněž tak internetu, jehož prostřednictvím by mohl hledat oporu pro svá tvrzení i v cizojazyčné literatuře. Vazební věznice mu tento přístup odmítá. Bez znalosti lotyštiny přitom nelze dohledat důkazy na jeho obhajobu. Stěžovateli je kontrolována jeho korespondence a tato je odesílána se značným zpožděním. Rovněž je podrobován ponižujícím fyzickým prohlídkám a je mu bráněno v jakékoliv smysluplné činnosti, a to včetně sportu. Vězeňská služba by měla vazebně stihaným osobám zajistit přístup k databázím právních předpisů a judikatury, aby nebylo porušováno jejich právo na obhajobu. Toto právo musí být faktické a nikoli pouze formální.
Stěžovateli je umožněna komunikace s rodinou pouze prostřednictvím pošty a výjimečně též telefonicky. Není mu umožněno používat moderní komunikační prostředky. Stěžovatel má za to, že není možné číst veškerou korespondenci, pokud není dáno alespoň podezření, že tato by mohla narušit bezpečnost výkonu vazby. V souvislosti s přístupem k informacím stěžovatel zdůraznil, že některé státy již uzákonily právo na přístup k internetu. Stěžovateli je bráněno v tom, aby nosil oblečení dle svého výběru. Rovněž mu není umožněno hrát na hudební nástroj. Samotný pobyt ve vazbě je pro stěžovatele fyzicky a psychicky značně náročný, neboť cely nejsou uzpůsobeny tak, aby pobyt v nich nebylo možno považovat za rozporný s právem na příznivé životní prostředí, hraničící s mučením.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností státních orgánů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy státní orgány svými rozhodnutími či svojí faktickou činností zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Předně je třeba uvést, že obdobná ústavní stížnost stěžovatele již byla v minulosti Ústavním soudem projednávána pod sp. zn. II. ÚS 1695/17. Ústavní soud ve svém usnesení následně konstatoval, že stěžovatel sice využil možnosti podat stížnost podle §20 zákona č. 293/93 Sb., o výkonu vazby, ovšem nevyčkal na to, zda bude jeho stížnosti vyhověno. Z tohoto důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost.
V nyní posuzované ústavní stížnosti došlo k vývoji událostí v tom smyslu, že vězeňská služba vyřídila jeho stížnost ze dne 12. 5. 2017, a to způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožnil. V ústavní stížnosti pak obsahově uvádí totožné námitky jako v již zmíněné předchozí stížnosti. Stěžovatel se dále snažil svoji situaci řešit též prostřednictvím Veřejné ochránkyně práv, příslušné státní zástupkyně a Generálního ředitelství vězeňské služby ČR.
Při posuzování námitek je třeba uvést, že samotný výkon vazby představuje omezení základních práv a svobod a z toho důvodu je o ní rozhodováno nestranným a nezávislým soudem. V projednávané věci však stěžovatel nebrojil proti rozhodnutí, jímž byl vzat do vazby, ale proti samotnému způsobu výkonu vazby, který považuje za nelidský a dosahující hranice mučení.
Podle náhledu Ústavního soudu je ze samotné podstaty výkonu vazby zřejmé, že vazebně stíhané osobě není možno poskytnout plný rozsah občanských práv a svobod. Osoba ve vazbě nemůže očekávat stejnou míru soukromí jako ve svém obydlí či srovnatelném prostoru. Přitom nutno zvláště vyzdvihnout, že zde existuje rozhodnutí o vzetí do vazby, tedy že nutnost omezit soukromí dané osoby již byla soudně přezkoumána. Zásah ze strany orgánů státní moci by však měl být vždy jen takový, aby práva vazebně stíhané osoby byla maximálně šetřena.
Osobní prohlídky označuje stěžovatel za bezdůvodné, přičemž jejich průběh je nelegální a neproporcionální ve vztahu k sledovanému cíli. K tomu je nutno uvést, že stěžovatel neuvedl žádné tvrzení, z něhož by bylo lze dovodit, že prováděné prohlídky jsou nadbytečné, neproporcionální či šikanózní. Specifická povaha výkonu vazby (analogicky též výkonu trestu odnětí svobody) vyžaduje, aby k prokázání eventuálních pochybení státních orgánů při jejich výkonu docházelo po důkladném seznámení se skutkovým stavem věci (např. šetřením na místě, vyžádáním potřebných vysvětlení, listin, věcí doličných apod.), a eventuální reparační zásah musí být v takových případech rychlý a efektivní. Je zřejmé, že ústavní soudnictví takovými nástroji, založenými na bezprostředním a rychlém dokazování a na možnosti okamžitého zásahu, nedisponuje, resp. disponuje toliko v omezeném rozsahu. Proto zásah Ústavního soudu v záležitostech výkonu vazby by byl představitelný toliko v případech extrémních excesů, majících ústavněprávní dimenzi; takovými by mohly být např. porušení zákazu mučení či podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (viz čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy) nebo protiústavní porušení práva na zachování lidské důstojnosti (viz čl. 10 odst. 1 Listiny).
Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na obhajobu, nelze podle Ústavního soudu přehlížet, že stěžovateli byla ustanovena kvalifikovaná právní zástupkyně. Vychází-li stěžovatel z toho, že pro zhodnocení jeho případu je nezbytné nastudovat materiály v lotyštině, lze uvést, že v projednávané věci nejde o posouzení otázky viny či neviny stěžovatele ve věci samé, ale toliko povinností vyplývajících pro Českou republiku z aplikace evropského zatýkacího rozkazu.
Poukazuje-li stěžovatel na nemožnost seznámit se s aktuální judikaturou či nemožností přístupu k internetu za účelem obhajoby, nutno uvést, že ustanovení obhájce, jakožto právního profesionála, je podle Ústavního soudu dostatečnou zárukou zajištění jeho práv. Je přitom přirozené, že musí být dodržována pravidla bezpečnosti (to se týká též čtení stěžovatelovy korespondence). Výkon vazby představuje vždy stav, kdy na základě zákona dochází k omezení práv stěžovatele.
Výše uvedené dopadá též na právo stěžovatele na volbu svého oblečení či kulturního vyžití. Krom toho z vyřízení stížnosti vězeňskou službou se podává, že stěžovateli byla poskytnuta alternativa hudebních nástrojů, které by bylo možno využít i v rámci výkonu vazby.
Ústavní soud poukazuje též na to, že také Evropský soud pro lidská práva je ve své judikatuře ohledně posuzování intenzity tvrzených porušení Úmluvy při výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody velmi zdrženlivý a obecně uznává nezbytnou nutnost omezení práv a svobod obviněných osob z důvodů připuštěných Úmluvou a v jejich rámci. Intenzitu omezení práv obviněných ve výkonu vazby posuzuje z hlediska normálních a přiměřených potřeb detence (blíže viz Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 71 a násl.).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl bez zbytečného odkladu, o subsidiárním návrhu na vydání předběžného opatření samostatně nerozhodoval.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu