ECLI:CZ:US:2017:1.US.1942.16.1
sp. zn. I. ÚS 1942/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., zastoupeného JUDr. Lenkou Královou, advokátkou, se sídlem Poděbradská 4, Písková Lhota, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 0 P 151/2014-123 ze dne 10. 2. 2016 a usnesení Krajského soudu Brně č. j. 38 Co 87/2016-136 ze dne 29. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení zejména pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na respektování rodinného života a právem na spravedlivý proces. Napadenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření spočívajícího v rozšíření styku stěžovatele se svou dcerou.
2. Stěžovatel je otcem A. D. Do dubna 2014 vedl stěžovatel s dcerou a její matkou společnou domácnost v obci S. Poté se matka dítěte i s dcerou odstěhovaly do K. a v červnu 2014 matka podala návrh na svěření dcery do své péče. Stěžovatel podal návrh na úpravu styku s dcerou, ve které se dožadoval styku každý sudý týden od čtvrtka do neděle. Zároveň požádal o vydání předběžného opatření, kterým by byl určen styk každý sudý víkend od soboty ráno do neděle do večera.
3. Okresní soud v Hodoníně vydal dne 20. 4. 2015 předběžné opatření, kterým určil, že stěžovatel je oprávněn se se svou dcerou stýkat každou sudou sobotu od 10 do 15 hodin. V odůvodnění uvedl, že vyhovuje návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření "v rozsahu nezbytně nutném i s ohledem na věk dítěte". Podle soudu je v zájmu dítěte, aby se se stěžovatelem pravidelně stýkalo a byly zachovány vzájemné vazby mezi otcem a dítětem.
4. Krajský soud v Brně dne 26. 6. 2015 k odvolání stěžovatele styk rozšířil na každou sudou sobotu od 13 do 19 hodin. Krajský soud nepovažoval rozsah styku (pět hodin jednou za čtrnáct dní) určený okresním soudem za dostatečný k dosažení účelu styku, kterým je uchování a rozvíjení citových vazeb mezi otcem a dcerou. Nevyhověl však návrhu stěžovatele, aby styk probíhal přes noc, neboť to by již znamenalo vážný zásah do denního režimu nezletilého dítěte útlého věku, které je zvyklé na určité prostředí a zázemí.
5. Dne 3. 2. 2016 stěžovatel podal nový návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal rozšíření styku na každý sudý víkend od soboty ráno do neděle do večera. Návrh odůvodnil tím, že od předchozího předběžného opatření uplynulo již deset měsíců, dceři již nyní bude dva a půl roku, na otce je zvyklá a je v jejím zájmu, aby rozsah styku byl rozšířen. Z důvodu limitovaného styku dcera nezná žádné příbuzné ze strany stěžovatele, neboť si ji stěžovatel nemůže odvézt do místa svého bydliště, a nemůže se stěžovatelem ani jezdit na výlety či dovolené.
6. Okresní soud napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl, neboť stěžovatel svá tvrzení obsažená v návrhu nepodložil důkazy. Dodal, že ve věci probíhá řízení a "s ohledem na odlišné názory obou rodičů bude třeba provést řadu objektivních důkazů".
7. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soud potvrdil. Podle krajského soudu je styk dostatečně upraven předběžným opatřením krajského soudu ze dne 26. 6. 2016. Od tohoto rozhodnutí uplynula krátká doba a podle krajského soudu není osvědčena potřeba o zatímní úpravě poměrů rozhodnout jinak.
8. Na jednání dne 20. 4. 2016 okresní soud jednání odročil na neurčito za účelem doplnění dokazování a zpracování znaleckého posudku z oboru dětské psychologie k posouzení výchovných schopností rodičů a jejich vztahu k dítěti.
9. Podle znaleckého posudku, který byl zpracován dne 2. 3. 2017, má dcera k matce úzkou emoční vazbu s ohledem na trvalou péči od narození a separace od matky probíhá přiměřeně věku. Ke stěžovateli má dcera pozitivní vztah, cítí se s ním bezpečně a má k němu emoční důvěru. Stěžovatel i matka jsou ve všech základních oblastech výchovně způsobilí. Znalkyně navrhla upravit styk s otcem na každý druhý víkend od pátku do neděle s adaptační fází, než bude s otcem přes noc.
II. Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími je porušeno jeho právo na péči o svou dceru. Podle něj je rozsah styku s dcerou naprosto nedostatečný. Poukazuje na to, že pravomocné rozhodnutí o úpravě styku soudy odůvodnily nízkým věkem dítěte, který se bezpochyby při jeho dalším podání, které vedlo k napadeným usnesením, změnil. Stěžovatel také namítá, že řízení před okresním soudem probíhá nadměrně dlouho.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní rámec rozhodování o styku mezi rodičem a dítětem Ústavní soud shrnul nedávno v nálezu sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 následovně.
12. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, tak dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu poté vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Již proto jakékoliv omezení tohoto aspektu rodinného života (styku mezi rodičem a dítětem), musí být řádně a pečlivě odůvodněno, tedy musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené.
13. Kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno, a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány.
14. Tyto ústavní principy plně zohledňuje i zákonná úprava styku s dítětem, která stanoví, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem (§888 občanského zákoníku). Občanský zákoník tedy v souladu s právě uvedeným ústavním rámcem stanoví právo rodiče i dítěte na vzájemný styk, jehož rozsah má být určován především nejlepším zájmem dítěte.
15. Ústavní soud neopomenul, že v nyní posuzované věci jsou napadána rozhodnutí o předběžném opatření, a nikoliv konečné rozhodnutí o styku. Nicméně, jak Ústavní soud vyslovil již v minulosti, ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení, je v pozdější době jen těžko napravitelná [nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), bod 19]. Proto již předběžná opatření určující rozsah styku s dítětem musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců a mohou tedy podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna. Hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů nastavené předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované jej v budoucnu změnit. Tím by namísto soudu v meritu věci fakticky rozhodl čas.
16. V nyní posuzovaném případě je styk stěžovatele s jeho dcerou upraven předběžným opatřením krajského soudu ze dne 26. 6. 2015, ve kterém omezený rozsah styku krajský soud shodně s předchozím rozhodnutím okresního soudu odůvodnil útlým věkem dítěte. Ústavní soud však nepovažuje útlý věk dítěte za dostatečný důvod k tak omezenému styku. Jak již dříve uvedl, neexistuje totiž žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě, které bylo v době rozhodování krajského soudu ve věku jednoho roku a sedmi měsíců (usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017).
17. Ústavní soud nicméně akceptuje, že v nyní posuzované věci stěžovatel s dítětem sdílel společnou domácnost poměrně krátce (čtyři měsíce po narození dítěte) a v době rozhodování krajského soudu, kterým byl určen stále účinný rozsah styku, od tohoto období uplynula doba více než rok. Lze tedy souhlasit s tím, pokud to bylo důvodem obecných soudů pro takto omezený styk, jak by bylo možno dovodit z poukazu krajského soudu na vážný zásah do denního režimu dítěte, že dcera mohla potřebovat určitý adaptační čas, aby si na stěžovatele zvykla. Nicméně takto omezený styk by měl být velmi rychle rozšířen, zvláště pokud nejsou zjištěny žádné vážné důvody na straně dítěte, které by omezený styk mohl ospravedlňovat. Takovým důvodem by například mohlo být odmítání druhého rodiče, což by vyžadovalo pomalejší rozšiřování styku či odbornou psychologickou pomoc. Takto omezený rozsah styku lze tedy obecně ospravedlnit pouze po krátké, adaptační období.
18. Okresní soud však návrhu stěžovatele na rozšíření styku podanému více než sedm měsíců po posledním rozhodnutí, kterým byl upraven styk (a více než pět měsíců poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci), napadeným usnesením nevyhověl s odůvodněním, že nebylo podloženo důkazy. Okresní soud však nespecifikoval, jaká tvrzení stěžovatel nedoložil. Návrh stěžovatele byl primárně založen na nízkém rozsahu styku, uplynutí času od posledního rozhodnutí a věkem dítěte, což jsou skutečnosti zřejmé ze spisu.
19. Ústavní soud nepovažuje za dostatečné ani odůvodnění krajského soudu, který zamítnutí návrhu stěžovatele na rozšíření styku odůvodnil krátkou dobou od předchozího rozhodnutí. Podle Ústavního soudu doba sedmi, respektive pěti, měsíců je u dvouapůlletého dítěte značná. Poměry účastníků řízení, zejména s ohledem na právo dítěte na péči obou rodičů a na právo stěžovatele na péči o svou dceru, si tedy naopak vyžadovaly rozšíření styku. Je obecně nepřijatelné, aby bez nějakého vážného odůvodnění měl jeden rodič možnost se se svým dítětem stýkat pouze jedno odpoledne jednou za čtrnáct dní.
20. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že předběžné opatření ve věcech styku mezi rodičem a dítětem má závažné dopady do práv dotčených osob a je třeba trvat na tom, aby styk byl nikoliv minimalistický, ale aby kontakt byl pravidelný při plném zohlednění rodičovských práv rodiče a nejlepšího zájmu dítěte. Nejlepším zájmem dítěte přitom je, jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, pokud není v konkrétním případě prokázán opak, aby bylo v péči obou rodičů, respektive mělo pravidelný a široký kontakt s oběma rodiči [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 25 s příslušnými odkazy].
21. Ústavní soud takto omezený styk stěžovatele s dcerou, který byl určen rozhodnutím krajského soudu dne 26. 6. 2015 a napadenými usneseními nebyl změněn, považuje za zásah do práva stěžovatele na výchovu a péči svého dítěte, ale i do práva dítěte na rodičovskou péči a výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny). Takto závažný zásah není přitom v rozhodnutích obecných soudů podložen dostatečně silnými důvody.
22. Ústavní soud proto zvažoval, zda ústavní stížnosti nevyhoví. Nakonec tak však neučinil a to zejména z toho důvodu, že předpokládá, že v nejbližší době (jednání ve věci je nařízeno na 10. 5. 2017) bude o styku znovu, a tentokrát meritorně, rozhodnuto okresním soudem. Toto rozhodnutí by již mělo být plně v souladu s ústavněprávními požadavky nastíněnými v tomto usnesení. Přitom v daném případě lze uvažovat i o předběžné vykonatelnosti takového rozhodnutí v souladu s podmínkami §162 odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud by totiž Ústavní soud napadená usnesení zrušil, s největší pravděpodobností by tím pouze přispěl k prodloužení již tak dlouhého řízení, neboť obecné soudy by musely znovu rozhodovat o návrhu stěžovatele ze dne 3. 2. 2016.
23. Závěrem se Ústavní soud nemůže nepozastavit právě nad značnou délkou řízení ve věci samé, které trvá od června 2014 a dosud nebylo ve věci rozhodnuto ani soudem prvního stupně. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno postupovat s největším urychlením, neboť hrozí nebezpečí, že se vážně naruší vztah mezi rodičem a dítětem (viz také §471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Ve věcech rodinných, více než kde jinde, hraje otázka délky řízení klíčovou roli [nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645), bod 34]. Přerušení kontaktu s velmi malým dítětem může vést k rostoucímu odcizování dítěte od rodiče. Požadavek, aby případy týkající se péče o děti byly projednávány ve vší rychlosti, zdůrazňuje i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který z tohoto důvodu už v mnoha případech shledal, že Česká republika porušila právo rodiče na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, §106; či Reslová proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 7550/04, §48).
24. Ústavní soud zejména považuje za nadměrnou dobu téměř jedenácti měsíců, po kterou trvalo zpracování znaleckého posudku. Tato prodleva byla údajně způsobena dočasnou pracovní neschopností a značnou přetížeností znalkyně. Je tedy otázkou, zda nebylo na místě znalkyni vyměnit. Nicméně Ústavnímu soudu není zřejmé, proč vůbec okresní soud vypracování znaleckého posudku nařídil. Znalecký posudek je na místě použít pouze tam, kde rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 občanského soudního řádu). Ústavní soud si je vědom obecného problému nadužívání znaleckých posudků v soudních řízeních a přenášení odpovědnosti za rozhodnutí na znalce. Použití znaleckého posudku se nezdá být nezbytným ani v tomto řízení.
25. Znalecký posudek byl vypracován za účelem posouzení vztahu dítěte k rodičům a výchovných schopností rodičů. Mezi stěžovatelem a matkou však nebyl spor o péči. Stěžovatel soustavně souhlasil se svěřením dcery do péče matky, což potvrdil i při jednání dne 20. 4. 2016 a spor se vedl pouze o rozsah styku stěžovatele s dcerou (a výši výživného, což však nebylo předmětem znaleckého zkoumání). Přitom v řízení nebyly ani nijak výchovné schopnosti stěžovatele zpochybněny, či tvrzeny nějaké skutečnosti, které by stěžovateli znemožňovaly se s dcerou stýkat (například odmítavý vztah dcery ke stěžovateli). Jak uvedla matka i při jednání u okresního soudu, stěžovatel se k dceři nijak nevhodně nechoval. Ústavnímu soudu tedy není jasné, proč okresní soud považoval za nezbytné ověřit výchovné předpoklady rodičů.
26. Ústavní soud upozorňuje, že v konkrétní situaci nemusí být problematické ani rozhodnutí o střídavé péči bez znaleckého posudku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3827/16 ze dne 20. 12. 2016), tím méně rozhodnutí o styku. Obdobně ESLP nepovažuje vypracování znaleckého posudku při rozhodování o styku za nezbytné (rozsudek ve věci Sommerfeld proti Německu ze dne 8. 7. 2003 č. 31871/96, §71).
27. Nicméně obecně rozsah dokazování je v dispozici obecných soudů. Ústavní soud pouze upozorňuje na ústavněprávní důsledky dlouhého dokazování na základní práva účastníků řízení, kdy tento dopad je zvlášť citelný v rodinněprávních věcech. Obecné soudy rozhodující o péči o dítě, či o styku s dítětem, by měly vždy zvážit, zda vypracování znaleckého posudku je skutečně nezbytné.
28. Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích a obecně v řízení vedeném před obecnými soudy shledal řadu nedostatků spočívající zejména v značně omezeném styku stěžovatele se svou dcerou, pro který obecné soudy neposkytly dostatečně vážné důvody. I přesto však Ústavní soud nepřistoupil k derogaci napadených usnesení, neboť by tím pouze dále prodloužil již tak značnou délku řízení. Očekává nicméně, že o styku stěžovatele s dcerou bude v brzké době rozhodnuto meritorně, a že toto rozhodnutí se bude řídit i ústavněprávními požadavky vyslovenými v tomto usnesení.
29. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu