ECLI:CZ:US:2017:1.US.2290.17.1
sp. zn. I. ÚS 2290/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Karla Krále, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4854/2016-449 ze dne 16. 5. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 41/2016-429 ze dne 8. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech č. j. 8 C 357/2011-358 ze dne 16. 10. 2015 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel a jeho manželka domáhali po obci Javor zaplacení částky ve výši 238 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené marně vynaloženými náklady na pořízení projektové dokumentace ke stavbě rodinného domu. K ní mělo dojít tím, že žalovaná obec nedoručila dle §19 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, svoji obecně závaznou vyhlášku o závazných částech územně plánovací dokumentace stavebnímu úřadu při obecním úřadu obce s rozšířenou působností. V důsledku tohoto pochybení se žalobci nedozvěděli o obsahu této vyhlášky a v ní obsažených omezeních pro výstavbu v dotčeném území a nechali zpracovat projektovou dokumentaci na stavbu rodinného domu. Teprve v průběhu územního řízení obec Javor předložila stavebnímu úřadu svou vyhlášku z roku 2002, včetně závazných částí územního plánu obce Javor. Stavební úřad následně s ohledem na obsah vyhlášky žádost žalobců zamítl, jelikož předložená projektová dokumentace v řadě ohledů vyhlášce odporovala. Odvolací orgán, Krajský úřad Plzeňského kraje, pak toto rozhodnutí potvrdil.
K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek okresního soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako věcně správný potvrzen. Následné dovolání žalobců Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání není způsobilé založit přípustnost podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, resp. že na zodpovězení žalobci předestřených právních otázek nezávisí napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Zjevně prý pominul skutečnost, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu tím, že naprosto ignoroval povinnost žalovaného svá tvrzení prokázat. Stěžovatel namítl, že pokud by obec byla splnila svoji zákonnou povinnost, stěžovatel, resp. zpracovatel projektové dokumentace by již na počátku zjistil, že záměr je v rozporu se závaznými regulativy stanovenými obecně závaznou vyhláškou obce Javor, a ke zpracování projektové dokumentace na takový záměr by vůbec nepřistoupili. Stěžovatel dále namítl, že za situace, kdy sám odvolací soud uvedl, že stavební úřad zřejmě vyhlášku neměl v době vydání koordinovaného stanoviska k dispozici, nedává argumentace odvolacího soudu o tom, že žalobci měli požádat o územně plánovací informaci podle ustanovení §21 stavebního zákona, jakýkoli skutečný smysl. Vzhledem k tomu, že stavební úřad neměl tuto vyhlášku k dispozici, jeho odpověď na žádost o územně plánovací informaci by stěží byla jiná, než jaká byla v koordinovaném stanovisku nebo jakou by byl dostal projektant, pokud by žádost podal ještě před zpracováním projektové dokumentace. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel ve své argumentaci přehlíží jeden zásadní moment, a sice skutečnost, že koordinované stanovisko stavebního úřadu (Městského úřadu v Klatovech) bylo vydáno až po zhotovení předmětné projektové dokumentace a uhrazení ceny za ní. Náklady, které stěžovatel a jeho manželka vynaložili na pořízení projektové dokumentace, tak nejsou v příčinné souvislosti s vydáním stanoviska. Za této situace je úvaha Nejvyššího soudu o tom, že na řešení žalobci v dovolacím řízení předestřených právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přiléhavá.
Stěžovateli lze částečně přisvědčit potud, že neměl-li stavební úřad příslušnou obecní vyhlášku o závazných částech územně plánovací dokumentace k dispozici v době před územním řízením, bylo by se patrně žalobcům dostalo v rámci žádosti o územně plánovací informaci podle ustanovení §21 stavebního zákona obdobné odpovědi jako v koordinovaném stanovisku, byť nelze vyloučit, že stavební úřad v rámci vyřizování žádosti mohl postupovat tak, že by existenci zmíněné obecní vyhlášky nakonec i zjistil. Podstatný je však v této souvislosti závěr krajského soudu, že poskytnutá územně plánovací informace dle §21 stavebního zákona platí jeden rok od jejího vydání. Tento právní institut není neformální, ale má i právní důsledky (o tom ostatně svědčí i důvodová zpráva k návrhu stavebního zákona, dle níž se územně plánovací informace poskytují o podmínkách pro úspěšné vydání rozhodnutí nebo opatření dle stavebního zákona - srov. str. 126 důvodové zprávy, dostupné na http://www.psp.cz). Ty by se v případě žalobců projevily tak, že i kdyby se posléze ukázalo, že takto poskytnutá informace byla nesprávná, protože byla v rozporu s vyhláškou obce o závazných částech územně plánovací dokumentace, škoda způsobená žalobcům vynaložením finančních prostředků na projektovou dokumentaci, která v územním řízení neobstála, by již byla v příčinné souvislosti s pochybením obce či stavebního úřadu. Teprve tehdy by bylo namístě zkoumat, zda obec vyhlášku stavebnímu úřadu nedodala, anebo zda stavební úřad ji opomněl zaevidovat, zohlednit apod., tedy zabývat se tím, kdo je skutečným škůdcem. Teprve tehdy by právní otázky vztahující se k důkaznímu břemeni obce byly relevantní.
Rozhodnutí soudů stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces nezkracuje. Jsou v nich zachyceny klíčové vývody, pro které soudy nemohly dát argumentaci stěžovatele (potažmo obou žalobců) za pravdu. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu