ECLI:CZ:US:2017:1.US.2292.17.1
sp. zn. I. ÚS 2292/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé T. N., zastoupené zákonnou zástupkyní M. N., zastoupené JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem se sídlem třída Tomáše Bati 180, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. dubna 2017 č. j. 60 Co 102/2017-1107 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. prosince 2016 č. j. P 106/2007-1076, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a B. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu tak, jak toto právo vyplývá z ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v řízení o úpravě výživného.
2. Stěžovatelka se opětovně obrací na Ústavní soud ve stejné věci, a to z důvodu, že obecné soudy se sice formálně vypořádaly s námitkami Ústavního soudu uvedenými v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16, ale k nápravě předchozích pochybení soudů nedošlo. Soud prvního stupně zvýšil výživné na nezletilou z částky 3 600 Kč na částku 4 300 Kč, a to od 1. 10. 2014, rozhodl o dlužném výživném a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozhodl shodně o zvýšení výživného, jen změnil dobu od 1. 4. 2014, rozhodl o dlužném výživném a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Dle přesvědčení stěžovatelky je výše výživného pro nezletilou T. neúměrně nízká, neodpovídá jejímu věku a oprávněným potřebám (provozuje jezdecký sport). Dále stěžovatelka opakovaně poukazuje na účelové chování otce nezletilé, který se vzdal majetkového prospěchu, (daroval nemovitost současné manželce, prodej za 3 100 000 Kč) a jako lékař otec dosahuje nízkého výdělku, aby se vyhnul zvyšování výživného. Stěžovatelka poukazuje na to, že stanovené výživné je i v rozporu s doporučením Ministerstva spravedlnosti (17% z čistého příjmu otce), výše výživného by měla činit 10 000 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se závěry soudů a tvrdila, že soudy nepřihlédly ke skutečným majetkovým poměrům otce, na které stěžovatelka poukazovala. Oba soudy záměrně a nesprávně vycházely při stanovení vyživovací povinnosti otce z výše doložených příjmů, a nikoli z příjmů, které by jako lékař mohl dosahovat, a nevzaly v úvahu příjmy jeho manželky ani nehodnotily jeho současné majetkové poměry. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností nálezem zrušil.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní stížnost je však jen pokračující polemikou s dobře odůvodněnými závěry nalézacího a odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování ve věcech podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatelka nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či rozhodnutí ve věci bylo projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť soudy se pečlivě zabývaly námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu 1. stupně a řízení mu předcházející i nad rámec uváděných odvolacích důvodů (§28 odst. 2, 3 z. ř. s.), řízení doplnil dále uvedenými důkazy a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně. Řízení ve věci změny výživného pro nezletilé dítě náleží v souladu s §20 odst. 1 z. ř. s. mezi řízení ovládaná zásadou oficiality, kdy soud je povinen náležitě objasnit skutkový stav věci i v případě, že účastníci důkazy nenavrhli. V rámci odvolacího řízení může soud přihlížet i k novým skutečnostem (§28 odst. 1 z. ř. s.).
9. V dané věci Ústavní soud zjistil, že výživné bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012 č. j. P 106/2007-542 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 60 Co 558/2012-606, kterým bylo výživné otce pro nezletilou stanoveno na částku 3 600 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 8. 2013 č. j. P 106/2007-694 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2014 č. j. 60 Co 514/2013-706 byl zamítnut návrh matky na zvýšení výživného. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 3. 2014. Ústavní soud vydal ve věci stěžovatelky nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16, kterým vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a soudy zavázal, aby se věcí znovu zabývaly.
10. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, že rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě je tzv. rozhodnutím s výhradou změněných poměrů, což znamená, že, na rozdíl od jiných rozhodnutí, lze takové rozhodnutí v budoucnu změnit, pokud se změní poměry účastníků (§923 odst. 1 občanského zákoníku). V rámci řízení o změnu výživného však nelze přezkoumávat správnost předchozích rozhodnutí o výživném, ale je třeba řešit jen otázku, zda došlo ke změně poměrů. Z uvedeného je zřejmé, že tedy ani nelze změnit výživné za dobu, která předchází právní moci předchozích rozhodnutí o výživném, v tomto případě tedy nelze provést změnu výživného před datum 10. 3. 2014.
11. V řízení bylo konstatováno, že poměry rodičů jsou oproti předchozím rozhodnutím o výživném v podstatě stejné, když dosahují srovnatelných příjmů a mají stejný rozsah vyživovacích povinností a jejich osobní poměry jsou rovněž stejné.
12. Na straně otce však došlo ke zlepšení majetkových poměrů, kdy jeho manželka získala prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitostech částku 3 100 000 Kč a její příjem činí kolem 20 000 Kč měsíčně a otec může větší část svého příjmu použít na úhradu vyživovací povinnosti k nezletilé T. Soud I. stupně se vypořádal s opakovanou námitkou stěžovatelky ohledně prodeje spoluvlastnického podílu na nemovitostech za částku 3 100 000 Kč současnou manželkou otce tak, že tato záležitost již byla zohledněna v předchozích řízeních o změně výživného a stěžovatelka měla tuto záležitost řešit návrhem na obnovu řízení.
13. Odvolací soud uvedl, že k další změně došlo na straně nezletilé T., kdy její potřeby růstem jejího věku adekvátně vzrostly, nezletilá T. již od posledního zvýšení výživného byla téměř o dva roky starší. Na základě těchto závěrů odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně dle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zvýšil výživné otce pro nezletilou od 1. 4. 2014 na částku 4 300 Kč měsíčně. Odvolací soud rozhodl o úhradě dluhu na výživném, který je splatný do 6 měsíců od právní moci rozsudku. V dané věci jde o řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu, a proto podle §23 z. ř. s. rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
14. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že nezletilá pravděpodobně v novém školním roce nastoupí na střední školu, což nepochybně přinese nárůst jejích potřeb. Podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. K datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ještě nenastala skutečnost nástupu nezletilé na střední školu, a nelze k této přihlížet. Obecně lze však konstatovat, že až tato skutečnost nastane, lze ji posoudit jako změnu poměrů na straně nezletilého dítěte.
15. Napadené rozhodnutí nelze označit ani za svévolné. Svévolí totiž Ústavní soud rozumí extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Žádnými takovými vadami však není rozsudek odvolacího soudu zatížen - naopak vychází z prokázaných skutečností, které byly náležitě zjištěny a jsou pro spravedlivé (a přesvědčivě odůvodněné) rozhodnutí zásadní.
16. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
17. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu