ECLI:CZ:US:2017:1.US.2309.17.1
sp. zn. I. ÚS 2309/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Janem Kubištou, advokátem se sídlem Sluneční Stráň 861/7, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 167/2010-115 ze dne 2. 12. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 23/2017-138 ze dne 13. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených usnesení pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci byla stěžovateli jako žalobci uložena povinnost uhradit žalovanému vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 11.531,30 Kč. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele změněno tak, že mu byla stanovena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.728,40 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci napadené usnesení odůvodnil tak, že nepřisvědčil námitkám stěžovatele uvedeným v odvolání, jež přičítají zavinění za celou situaci soudu a jeho procesnímu postupu a poukazují na absenci návrhu žalovaného na přiznání náhrady nákladů řízení, jejich neúčelnost a názor, že dle zásady procesního zavinění lze při rozhodování o nákladech řízení tak postupovat pouze v případě, bylo-li zastavení řízení zaviněno chováním žalovaného (například tím, že dluh vůči žalobci uhradil). Podle §151 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něj končí. Uložení povinnosti náklady nahradit je hlavní sankcí, která stíhá neúspěšného účastníka za to, že soudní proces vyvolal nebo k němu zavdal příčinu a tím vznik nákladů zavinil. Vědomí o tom, že soudní řešení sporu může být v případě neúspěchu ve věci spojeno s rizikem náhrady nákladů protistraně, by také mělo být jedním z důležitých hledisek, které by potenciální účastníci řízení měli zvažovat před jeho zahájením.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že obecné soudy obou stupňů dle jeho názoru nepřihlédly ke specifice jeho případu, zpětvzetí žalobního návrhu kvůli nedůvěře v justici a jeho situaci oddlužení, a proto svým postupem způsobily stěžovateli značné ekonomické potíže přímo ohrožující řádný průběh jeho oddlužení. Stěžovatel se nachází v úpadku s tím, že úpadek je řešen oddlužením. Úpadek stěžovatele byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-A-7 ze dne 26. 11. 2015. Pokud tedy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vyhlášeno 2. 12. 2016 (přičemž se jedná o druhé rozhodnutí v dané věci, první bylo vyhlášeno v únoru roku 2016 a bylo zrušeno k odvolání stěžovatele) a rozhodnutí soudu druhého stupně dne 13. 6. 2017, tak se v obou případech jedná o dobu, kdy se stěžovatel jako dlužník nacházel v úpadku a postupem soudu obou stupňů došlo k porušení zákazu vydání rozhodnutí stanoveného v §140b insolvenčního zákona. Navíc v případě stěžovatele se jedná o přiznanou náhradu nákladů řízení, které bylo zahájeno již v roce 2010, tedy 5 let před podáním insolvenčního návrhu. Pro stěžovatele je jen těžko představitelné, že by mu právě toto mělo "zlomit vaz" z pohledu probíhajícího oddlužení a jeho zrušení. Neaplikování dotčeného ustanovení na výrok o nákladech řízení by pak směřovalo proti samému smyslu insolvenčního zákona, neboť jeho následkem by bylo i zrušení povoleného oddlužení z důvodu vzniku pohledávky po splatnosti. Vznik takovéhoto závazku by pak mohl příslušný soud považovat za porušení povinností dlužníka v době oddlužení. Při tom je třeba dodat, že dlužník je povinen své pohledávky vymáhat, aby (úmyslně) nepoškodil své věřitele a přispěl k co nejvyššímu uspokojení věřitelů v rámci oddlužení. Dále stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy obou stupňů při rozhodování o nákladech řízení ignorovaly ustanovení §150 občanského soudního řádu, dle kterého platí, že "jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Osobní poměry účastníka a jeho nízký příjem pak měly být soudům obou stupňů zřejmé, neboť byly seznámeny s tím, že se stěžovatel nachází v úpadku, který je řešen oddlužením a veškeré údaje týkající se příjmu dlužníka jsou pravidelně zveřejňovány v insolvenčním rejstříku. Stěžovatel sice v řízení zastoupen nebyl, ale i tak by měla být jeho nedostatečná znalost procesního práva hodnocena jako důvod hodný zvláštního zřetele svědčící pro nepřiznání nákladů řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu