ECLI:CZ:US:2017:1.US.2350.17.1
sp. zn. I. ÚS 2350/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t.č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 8 Tdo 577/2016-153, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015 č. j. 2 To 93/2015-5650 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 7. 2015 č. j. 61 T 20/2013-5401, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 17 Úmluvy.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Krajský soud v Brně, pobočka Zlín svým rozsudkem ze dne 29. 7. 2015 č. j. 61 T 20/2013-5401 rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze zvlášť vážného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobně povinné platby. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele tento rozsudek potvrdil napadeným usnesením o zamítnutí odvolání stěžovatele ze dne 1. 12. 2015 č. j. 2 To 93/2015-5650. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal mimořádný opravný prostředek, dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. 8 Tdo 557/2016-153 odmítnuto.
3. K námitkám stěžovatele o podjatosti soudců, kterou dovodil z jejich procesních postupů v řízení, Nejvyšší soud uvedl, že neshledal žádnou relevantní skutečnost, pro kterou by předsedové senátů soudů nižších stupňů rozhodujících jeho trestní věc měli k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jestliže jim stěžovatel vytýkal dílčí procesní pochybení, i když se v některých případech jednalo o procesní vady, zákon s nimi počítá a upravuje zákonné prostředky pro jejich odstranění (obvinění využili možnosti podat si proti takovým nesprávným postupům stížnost, na jejímž základě došlo k nápravě), nelze procesní pochybení považovat za důvody, které by mohly vést k vyloučení těchto soudců z účasti na rozhodování. Tyto nedostatky byly (též na základě pokynů vrchního soudu jako soudu stížnostního a odvolacího) v průběhu předchozího řízení odstraněny či jinak napraveny. K námitce, že bylo stěžovateli znemožněno zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem, Nejvyšší soud uvedl, že současná právní úprava umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, nevyžaduje se jeho předvolání. Za dodržení této podmínky a dalších zákonných požadavků je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného. Ohledně nepřítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jej odvolací soud vyrozuměl o konání veřejného zasedání a poučil jej, že se veřejné zasedání může konat i v jeho nepřítomnosti, avšak že je pro něj důležité, aby se k němu dostavil, a chce-li, aby při veřejném zasedání byly provedeny důkazy, má tuto skutečnost oznámit soudu ještě před veřejným zasedáním a v případě svědků uvést jejich přesnou adresu i to, k čemu mají být slyšeni. Jak Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, stěžovatel se v přezkoumávané věci tímto poučením neřídil, neboť pokud pro něj bylo důležité, aby mohl při veřejném zasedání uplatnit své požadavky, měl svou účast u něj zajistit. K jeho zdravotnímu stavu lze uvést, že mu dovoloval dostavit se ve stejné době i přes pracovní neschopnost, což odvolací soud zjistil. Ani změna advokáta "na poslední chvíli" nepostačuje k odročení jednání.
4. K námitce stěžovatele, že je trestní stíhání vedené proti němu nepřípustné, protože o tomtéž skutku již v rámci daňového řízení rozhodl správní orgán, který společnosti MOVITA s. r.o., jejíž byl stěžovatel jednatelem, uložil penále, Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel jako fyzická osoba nebyl subjektem, jemuž bylo penále v daňovém řízení uloženo. Nemohlo jít proto o dvojí postih za totožný skutek a tedy porušení zásady ne bis in idem, neboť penále bylo ukládáno jako sankce spojená s doměřením daně související s kontrolními mechanismy správce daně tomuto jinému subjektu. Oproti tomu trestním stíháním a trestní sankcí byl postižen stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti, který jednal se záměrem neoprávněného snížení daňové povinnosti u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období v letech 2007 až 2009.
5. Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi dalšími podstatnými výhradami obviněného, resp. obviněných, a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení, o čemž svědčí např. to, že odvolací soud jednak uložil soudu prvního stupně odstranit nedostatky protokolace, vůči níž byly obviněnými vznášeny výhrady, anebo uložil doplnit soudu prvního stupně dokazování po prvním zrušujícím rozhodnutí o odborné vyjádření k výši skutečně způsobené škody tak, aby tato nevzbuzovala pochybnosti. Pokud obviněný v dovolání uváděl výhrady proti skutkovému závěru soudů, že faktury byly soudem označeny za "fiktivní", protože obchody, které na nich byly fakturovány, nikdy neproběhly, jde o námitku, která je založena na tvrzení nemajícím podklad v provedeném dokazování. Naopak je třeba poukázat na výsledky provedeného dokazování, podle nichž soud prvního stupně prokázal, že uvedené faktury nebyly podloženy uskutečněnými plněními, neboť zboží a služby v nich uvedené nebyly dodány či provedeny. Zboží a služby tvrzení dodavatelé neprovozovali či neobchodovali, případně toto zboží nedodávali společnosti MOVITA s. r. o. buď vůbec, anebo v jiných než tvrzených objemech. Závěry o fiktivnosti faktur soudy opíraly vedle řady listinných důkazů (daňových přiznání, zpráv o daňové kontrole, dodatečných platebních výměrech, odborného vyjádření finančního úřadu, smluv s obchodními partnery atd.) i o výpovědi svědků zejména z řad statutárních a obchodních zástupců společností uvedených na fiktivních fakturách a osob vedoucích těmto společnostem účetnictví.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postupy obecných soudů zasáhly do jeho práva na řádné soudní řízení, které je postaveno na respektu k základním právům a svobodám. Obecné soudy selektivně vybíraly důkazy, nedošlo k objasnění žalobou tvrzeného skutku, ze kterého byl obviněn, nedostatečně byla prokázána výše škody, která vznikla, což pokřivilo spravedlnost vedeného řízení, tedy i právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy rovněž podle stěžovatele nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo. I přes opakované výzvy nebylo doloženo do spisu účetnictví společnosti MOVITA, s. r. o., tudíž byla škoda zjištěna odhadem, přičemž však výše škody má vliv na výši trestní sazby. Krajský soudu věc opakovaně vrátil státnímu zástupci, ale účetnictví firmy i přes to nebylo doplněno do spisu.
7. Stěžovatel je dále přesvědčen, že jeho odsouzení je nepřezkoumatelné, minimálně proto, že do současné doby nebyla stanovena zákonným způsobem škoda, která měla vzniknout, a nebyl doplněn trestní spis o účetnictví, potvrzující tvrzená pochybení. Stěžovatel dále vytýká, že nebyl vypracován žádný znalecký posudek, který by mohl sloužit jako podklad pro skutkové zjištění o výši škody a jejím zavinění, kromě znaleckého posudku, který nechal se souhlasem soudu vypracovat stěžovatel a soudem byl tento odborný posudek odmítnut.
8. Soudy provedená interpretace podústavního práva je dle názoru stěžovatele příliš extenzivní a dostává se do rozporu s ústavními požadavky na vázanost soudu zákonem. Nad to stěžovatel poukázal na to, že uložením penále jako trestu za daňový delikt došlo k likvidaci obchodní společnosti a tím ztráty celého majetku stěžovatele Přesto soudy odsoudily stěžovatele na základě neúplného skutkového zjištění a v rozporu se zásadou ne bis in idem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč shledaly stěžovatele vinným, z čeho vycházely při stanovování výše škody a proč se u stěžovatele nejedná o porušení zásady ne bis in idem (zakazující dvojí potrestání za jeden delikt). Vypořádaly se též dostatečně se stěžovatelovými výhradami k procesním postupům nižších soudů. Stěžovatelovy námitky jsou v podstatě tytéž, které již byly přesvědčivě vypořádány obecnými soudy - viz výše souhrn argumentace Nejvyššího soudu v bodech 3 až 5 tohoto rozhodnutí, k níž nemá Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele výhrad.
12. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu