ECLI:CZ:US:2017:1.US.2376.16.1
sp. zn. I. ÚS 2376/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 20 Co 398/2015-979, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a R. H. a nezletilého R. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. července 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 1 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále též "okresní soud") ze dne 26. května 2015 č. j. 11 P 147/2014-751 bylo rozhodnuto, že se nezletilý syn stěžovatelky svěřuje do její péče (výrok I) a o jeho styku s vedlejším účastníkem, který je jeho otcem. Vedlejší účastník byl stručně řečeno oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý víkend ve školním roce od pátku 13:00 hodin do neděle 17:00 hodin a každou středu ve školním roce od 13:00 hodin do 17:00 hodin, dále každý rok o jarních prázdninách a velikonočních prázdninách, po stanovenou část vánočních prázdnin a zhruba po dobu dvou týdnů v červenci a dvou týdnů v srpnu, tedy během letních prázdnin (výrok IV). Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost přispívat s účinností od 1. listopadu 2011 na výživu nezletilého částkou 55 000 Kč měsíčně splatnou ve výši 35 000 Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 20 000 Kč na účet nezletilého založený v jeho prospěch stěžovatelkou. S účinností od 1. září 2014 měla tato částka činit 65 000 Kč měsíčně s tím, že splatná měla být ve výši 45 000 Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 20 000 Kč na uvedený účet, vždy každého 15. dne v měsíci předem (výrok II). Dlužné výživné za dobu od 1. listopadu 2011 do 31. května 2015 ve výši 1 959 000 Kč měl vedlejší účastník zaplatit ve výši 1 099 000 Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 860 000 Kč na již zmíněný účet do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III).
3. K odvolání vedlejšího účastníka byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. března 2016 č. j. 20 Co 398/2015-979 tak, že vedlejší účastník je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. listopadu 2011 do 31. srpna 2014 částkou 40 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2014 částkou 50 000 Kč měsíčně, splatnou vždy každého 15. dne v měsíci předem, a to ve výši 15 000 Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 35 000 Kč na v rozsudku blíže specifikovaný účet nezletilého. Výše dlužného výživného byla stanovena částkou 1 234 000, přičemž vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit ji na uvedený účet do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. K částečné změně došlo i pokud jde o úpravu styku vedlejšího účastníka s nezletilým, k němuž je vedlejší účastník ve školním roce oprávněn vždy první, druhý a čtvrtý víkend v měsíci s tím, že si jej vyzvedne v pátek v 13:00 hodin ve školském zařízení a odevzdá jej do tohoto zařízení v pondělí v 8:00 hodin. Místo toho odpadl jeho styk s nezletilým ve středu odpoledne. Jinak byly výroky I a IV rozsudku okresního soudu potvrzeny (výrok I).
4. Uvedenými rozsudky bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V rozsudku okresního soudu, výrok II rozsudku krajského soudu). Povinnost zaplatit státu náklady řízení byla v obou případech uložena vedlejšímu účastníku (výrok VI rozsudku okresního soudu, výrok III rozsudku krajského soudu).
5. Krajský soud měl za prokázané, že oba rodiče projevují o nezletilého skutečný zájem a chtějí jej mít v péči; podle znaleckého posudku mají rovnocenné výchovné schopnosti, nezletilý má k oběma kladný vztah a oba mají vytvořeny podmínky pro zajištění řádné péče o něj. Střídavá péče je v případě nezletilého vyloučena nejen pro odmítavý postoj obou rodičů, ale též pro nepřiměřenou zátěž, kterou by pro nezletilého představovala nutnost střídat dvě vzdálená místa bydliště, jakož i dvě školy, navíc velmi odlišné svým uspořádáním. V jeho nejlepším zájmu tak bylo svěření do výlučné péče matky, avšak za současného zachování co nejširšího kontaktu s otcem. V této souvislosti vzal v úvahu i závěr znaleckého posudku, podle něhož dochází k určité indoktrinaci ze strany matky, kdy nezletilý přebírá její názory a oslabuje se vliv otce, který žije v poměrně velké vzdálenosti od nezletilého. Oproti rozhodnutí okresního soudu byla proto provedena širší úprava víkendového styku vedlejšího účastníka s nezletilým. Tento styk navíc bude trvat až do pondělního rána, čímž se zajistí, že pobyt nezletilého u vedlejšího účastníka již nebude spojený pouze s dosavadním víkendovým programem, ale i školními povinnostmi.
6. Při stanovení výživného vycházel krajský soud ze zjištění, jež ohledně výdělkových a majetkových poměrů rodičů a odůvodněných potřeb nezletilého učinil okresní soud. Výživné určil s ohledem na příjem a celkové majetkové poměry otce. Zároveň zohlednil, že nezletilý je dítě ve věku 7 let, navštěvuje státní školu, která není spojena s žádnými pravidelnými platbami, nemá žádné zvláštní zájmy, které by představovaly výrazné finanční náklady a kromě léků na alergii a brýlí ani zvláštní potřeby. Částka 15 000 Kč, kterou má otec z celkového výživného platit k rukám matky, je dostatečnou částkou na běžné měsíční výdaje spojené výhradně s potřebami nezletilého, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že nezletilý bude tři víkendy v měsíci - od pátku poledne do pondělí rána - trávit s otcem na jeho náklady a rovněž tak i valnou část prázdnin. Odpovídající životní úroveň bude pro nezletilého zachována i tím, že otec během doby stanovené ke styku bude pro nezletilého příslušné aktivity vytvářet sám a financovat. Zbývající částku 35 000 Kč z vyměřeného běžného výživného, jakož i částku na dlužném výživném, zaplatí na účet nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Podle stěžovatelky odvolací soud ve svém rozhodování jednostranně upřednostnil zájem otce před zájmem dítěte. Jí navrhované důkazy buď vůbec neprovedl, nebo k nim nepřihlížel, aniž by o nich jakkoliv rozhodl, nebo svůj postup odůvodnil. Rovněž odmítl veškeré její námitky a za základ pro své rozhodnutí vzal nijak nedoložená tvrzení vedlejšího účastníka a závěry znalkyně.
8. Odvolací soud postupoval v rozporu s §120, 127 a 127a občanského soudního řádu kromě jiného tím, že se nezabýval námitkami stěžovatelky proti posudku vypracovanému Mgr. Romanou Hübnerovou, Ph.D. a ve svých úvahách zcela pominul oponentní posudek vypracovaný PhDr. Josefem Pavlátem, Ph.D., který předložila stěžovatelka. Tento posudek obsahoval upozornění na řadu odborných pochybení prvně uvedeného znaleckého posudku a jeho dodatku. Šlo zejména o nedostatečné vyšetření rodičů i nezletilého, absenci výsledků testových metod (a tudíž nepřezkoumatelnost závěrů znalkyně), jakož i nepodloženost závěrů o údajné "indoktrinaci" nezletilého matkou. Znalkyně měla ve svém posudku odkazovat na tzv. "syndrom zavrženého rodiče", který však neuznává žádné profesní sdružení psychologů či psychiatrů. Za "uměle konstruovaný", "nadbytečný", "velmi problematický" a "vycházející z falešných domněnek" jej označuje i oponentní znalecký posudek. Části posudku znalkyně měly být zkopírovány z neautorizovaných článků na internetu a nelze si učinit představu o jejich odbornosti. Odvolací soud pochybil, jestliže nevyhověl návrhu na výslech znalce PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D., ani žádosti, aby znalkyně předložila veškeré testy, na jejichž základě měla zpracovat posudky a které podle stěžovatelky účastníci nepostoupili. Věcná správnost znaleckého posudku, který vypracovala Mgr. Romana Hübnerová, Ph.D., měla být zpochybněna již s ohledem na to, že v řízení před okresním soudem navrhovala, aby čerstvý prvňáček, který byl po celý život v péči matky a otce vídal jen sporadicky, začal střídat v týdenních intervalech dvě různé školy a bydliště, vzdálená od sebe dvě stě kilometrů.
9. Stěžovatelka zdůrazňuje, že cílem a smyslem opatrovnického řízení není vyhovět otci či matce nezletilého dítěte, ale zajistit dítěti co nejlepší podmínky pro další rozvoj a šťastné dětství. Výsledkem napadeného rozsudku je stav, kdy má stěžovatelka možnost věnovat svému synovi pouze čtyři odpoledne v pracovním týdnu, kdy nezletilý navíc chodí do různých kroužků, které sice rozvíjejí jeho osobnost, ale ponechávají velmi omezený prostor pro běžný kontakt malého dítěte s matkou. Fakticky tak bude nezletilý trávit veškerý volný čas s vedlejším účastníkem, jehož výchovné postupy jsou podstatně jiné a byly předmětem výhrad navrhovatelky, neboť nejsou uplatňovány dostatečně citlivě. Krajský soud nepřihlédl ani k přání dítěte, jež je seznatelné z některých stěžovatelkou označených písemností. I ze znaleckého posudku Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D., vyplývá, že dítě se velmi obává zásadních změn a má k matce hluboký vztah. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nikdy nebránila vedlejšímu účastníkovi setkávat se s jejich synem. Ten naopak ani doposud nevyužíval všechny možnosti s ním být, případně jej vrátil o několik dní dříve. O úpravu styku požádal až v reakci na žádost stěžovatelky o zvýšení výživného. Napadený rozsudek založil stav, který pro nezletilého představuje zátěž spojenou s cestováním, nutností střídat několik míst svého pobytu a nemožnost trávit svůj volný čas s kamarády. Krajský soud nevzal v úvahu ani zaměstnání stěžovatelky, která si s ohledem na svou profesi nemůže upravit dobu pracovní činnosti podle svých potřeb. Nezabýval se důvody její žádosti o zvýšení výživného, které spočívaly především v tom, aby nemusela z finančních důvodů rozšiřovat svůj pracovní úvazek.
10. Poslední skupina námitek stěžovatelky směřovala proti výroku o výživném pro nezletilého a o doplatku na výživném. Životní úroveň vedlejšího účastníka je vysoce nadstandardní, pročež by i životní úroveň nezletilého měla být srovnatelná alespoň do té míry, že by neměl být finančně limitován v zájmové a poznávací činnosti, která rozvíjí jeho osobnost. Stěžovatelka měla v řízení prokázat vysoké investice do aktivit pro rozvoj jejího syna, které značně převyšují částku stanovenou krajským soudem. Disponovat ovšem může jen s takovou částkou, která sotva pokrývá buď zcela nezbytné životní náklady nezletilého, nebo jen jeho mimoškolní aktivity, nikoliv však obojí. Současně stěžovatelka namítá, že výživné nemůže být určeno jen na věci měsíční spotřeby, ale také na ty, na něž je nutno spořit, a které se uskuteční až s delším časovým odstupem (vybavení pokoje, zážitky, poznávací cesty, dovolená aj.). Rovněž je třeba zajistit dopravní prostředek, kterým je možné syna převážet do školy či ze školy do kroužků. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/16, v němž byla jako dostatečná výše výživného akceptována částka přibližně 2 000 Kč denně, zatímco jejímu synovi bylo vyměřeno jen 650 Kč denně. Bylo by nespravedlivé, aby možnost nezletilého rozvíjet byla z finančních a nyní i časových důvodů umožněna pouze vedlejšímu účastníkovi. Nezletilý by totiž časem mohl být negativně ovlivněn propastně rozdílnými možnostmi rodičů a zážitky pouze s jedním z nich.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
12. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 11 P 147/2014 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajícím se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je třeba - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jeho úkolem je proto posoudit, zda obecné soudy příslušné normy podústavního práva, zde zejména ty, které jsou obsaženy v §891 odst. 1 a §908 ve spojení s §907 občanského zákoníku, interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní práva stěžovatelky na rodinný život a na péči o děti, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud však jde o samotný rozsah styku a jeho modalit, jejich stanovení je věcí obecných soudů.
15. Dále je třeba uvést, že řízení před obecnými soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.; všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. V případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Jestliže je rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo nález ze dne 13. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].
16. V dané věci není nijak zpochybňován samotný styk vedlejšího účastníka s nezletilým; namítán je výlučně rozsahu tohoto styku, jak jej stanovil krajský soud, respektive jak jej rozšířil ve srovnání s rozsudkem okresního soudu, s nímž stěžovatelka naopak souhlasí. Ústavnímu soudu přísluší posuzovat tento rozsah jen z toho hlediska, zda při jeho stanovení byly zohledněny výše uvedené ústavněprávní požadavky a zda není s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti zjevně nepřiměřený, ať už ve smyslu nepřiměřeně zužující nebo rozšiřující. Konkrétní určení je pak vždy výsledkem rozhodnutí příslušného soudu, jemuž v tomto ohledu zákon přiznává potřebnou míru uvážení.
17. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že se krajský soud ve svém rozsudku s některými jejími námitkami či důkazními návrhy nevypořádal zcela adekvátně. Zejména nevysvětlil, z jakého důvodu se neztotožnil s jejími námitkami vůči znaleckému posudku Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D. Na druhé straně nelze přehlédnout, že rozhodnutí krajského soudu bez dalšího nepřebírá závěry tohoto znaleckého posudku, nýbrž tento posudek podrobuje kritickému hodnocení, konfrontuje jej s výpověďmi obou rodičů či dalšími provedenými důkazy. Uvedenému posudku navíc zjevně nelze upřít určitou výpovědnou hodnotu, pokud jde o vztah jednotlivých rodičů k nezletilému, schopnost jejich vzájemné komunikace a posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Námitky směřující proti němu tudíž z ústavněprávního hlediska nezpochybňují výsledné určení rozsahu styku vedlejšího účastníka s nezletilým. Tím samozřejmě není řečeno, že příslušný soud nemohl (nebo že v budoucnu nebude moci) tento styk časově vymezit odlišným způsobem, napadeným rozsudkem však rozhodně nevybočil z přípustných mezí svého uvážení.
18. Napadený rozsudek při celkovém posouzení dostál požadavku náležitého odůvodnění jak ve výroku, kterým se určuje rozsah styku vedlejšího účastníka s nezletilým, tak pokud jde o stanovení výše výživného a způsobu jeho úhrady. Námitky stěžovatelky jsou především polemikou ohledně správnosti výroku o výživném, které však svou povahou nejsou s to zpochybnit jeho ústavnost. Krajský soud řádně vysvětlil důvody, pro které snížil částku výživného hrazenou přímo k jejím rukám. Nijak se přitom nedostal do rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/16, na které poukazuje stěžovatelka. Tento nález nelze interpretovat v tom smyslu, že v něm byla stanovena jakási minimální částka, s níž by měla být srovnatelná výše výživného, které má být pro účely běžných výdajů hrazeno ze strany rodiče s nadstandardním příjmem. Lze tedy uzavřít, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu